Martin Bedřich: Kokořínská antika

Takové scenérie se už tak často nevidí, dýchá na nás duch 80. let. Ale vlastně to předjímá řadu dalších zážitků, ten mix časů a epoch, tužeb a snů, zapomenutých bezděčně kdesi v rohu u kompostu.

Čtěte také

Martin Bedřich: Zimní Brdy

V tomto máchovském kraji, který jako by zároveň stále zněl ozvukem barokních písní a rytmickými údery dlát lidových sochařů, kteří po skalách v okolí zanechávali svoje poselství, vstupujeme do zámecké zahrady, jíž snad jen milosrdná zima mírní provinilý a zahanbený pocit zpustnutí. Tušené stíny šedých obyvatel domu, rybí oko hlídače v absurdní kukani, sisyfovsky monotónní zametání listí pod rozložitými torzy stromů.

A v této prazvláštní pasti, jakési časové vrši, do níž jako do rybářské sítě lze snadno vplout, ale hůř se dostává ven, spatřujeme rozmístěných několik soch antických hrdinů. Jak zamčení po příliš dlouhém večírku v bytě, který už několikrát změnil majitele, uvízlí v libračním bodu dávno zapomenuté soustavy, odstavené kulisy představení, jehož pointa, ale vlastně i začátek a průběh se již lidem vykouřily z hlavy. Nahá klasická těla vydaná napospas středočeské zimě, nemístná gesta podepřená dřevěnými podpěrami, tázavé pohledy, nepřišel-li už konečně někdo rozseknout to trapné čekání.

Čtěte také

Martin Bedřich: O Vermeerově čase

Friedrich Nietzsche ve svém Zrození tragédie z ducha hudby, v němž proti sobě klade apollinskou ideu vůči dionýské, svět řádu, světla, harmonie a uměřenosti proti živelnosti a nespoutanosti, píše slova, která znějí v tomto opuštěném glorietu jaksi patřičně: „Nesmí však v představě Apollona chybět ani jemná mez, přes niž snovému obrazu není dovoleno postoupit, nemá-li účinkovat patologicky a nemá-li nás zdání ošálit jako hrubá skutečnost: nesmí scházet ono umírněné omezení, ona svoboda bez divokých pudů, ona poklidná moudrost boha výtvarníka. Jeho oko, ze slunce zrozeno, musí opravdu být ‚slunečné‘; i tehdy, když zlobně a nevrle zírá, leží na něm posvátnost krásného zdání.“

Ano, jako kdyby „posvátnost krásného zdání“ vyzařovala i z těchto soch, které jinak „zlobně a nevrle zírají“ do mrazu, mlhy a oprýskanosti oné „hrubé skutečnosti“. Proti apollinskému ideálu zde stojí protipól nikoli v dionýském opojení daném – jak opět píše Nietzsche – „buď požitím narkotického nápoje, o němž všichni povolaní lidé a národové mluví ve svých hymnech, anebo za mocného příchodu jara, slastně pronikajícího veškerou přírodou“.

Čtěte také

Martin Bedřich: Studená rána

Tím protipólem opravdu není „slastné jaro“, ale svérázná melancholie vyrostlá z vlhkých a studených pískovcových skal Umrlčí rokle, tlejícího listí liliovníku tulipánokvětého a zhroucených harfy tónů… A když pak staneme v nedalekém ostře zaříznutém údolí před mariánským reliéfem, u něhož lze těžko říct, zdali byl větším umělcem dávný kameník, nebo uplynulý čas, můžeme do třetice citovat Nietzscheho, když říká, že „pod mystickým jásotem Dionýsovým rozevírá se cesta k ‚matkám‘“.

Zkrátka kokořínská antika, útěcha zimních putování.