Martin Bedřich: Hlas

6. květen 2022

Ačkoli sleduji zprávy o tom, jak z naší přírody ubývá živočišných druhů, můj subjektivní dojem je, že na chalupě je s každým novým jarem víc a víc druhů ptáků. Možná jsme tam častěji a víc si jich všímám, možná je to příznak stárnutí, že člověk více vnímá ten zlom mezi tichou zimou a ptačím zpěvem rozjásaným jarem.

Sedím venku, ještě přece jen zachumlaný ve svetru, čtu si, ale neustále vzhlížím od stránek a sleduju různorodé dráhy jejich letu, snažím se v čerstvě olistěných větvovích zpozorovat zdroj trylkování, pozoruju mladý párek poštolek, které se každou chvíli zdraví svým typickým pištěním, jak se potkávají na nedaleké bříze po návratu z krouživého obzírání okolí. Zahradě, zatím přece jen skoupé na barvy, dominují hlasy.

Čtěte také

A já tak přemýšlím o síle hlasu v době, kdy se jeho omezování stává znovu zásadní otázkou našeho světa. Na jedné straně omezování hlasů manipulátorů, štváčů a lhářů, na straně druhé omezování hlasů odpůrců totalitních režimů, cenzura, dohled a regulace. Hranice někdy tak zřejmé, jindy problematičtější, nebo dokonce zcela nejasné. Myslím na příběh knihy čínského spisovatele Ťia Pching-wa Padlá metropol, která loni vyšla i česky, a na její zvláštní pendant, jenž vyšel právě teď a nese název Otevřít za dvacet let.

Prvně zmiňovaný román vyšel v Číně v roce 1993 a stal se okamžitou senzací. Příběh lehce dekadentního bohémského spisovatele a okruhu jeho přátel v době překotné ekonomické transformace provokoval neobvyklostí literárního ztvárnění, kombinací starých a nových postupů, společenskou kritičností a zároveň svrchovanou uměleckostí. Senzace v čínském podání, to neznamená jen pochvalnou recenzi v nějaké Kritické příloze – první vydání vyšlo v nákladu 500 tisíc kusů a bylo okamžitě pryč, ihned následovala další, knihu hltala celá země.

Čtěte také

A pak ani ne do půl roku přišel z nejvyšších míst zákaz. Kniha zmizela z pultů, autor byl režimními pisálky masově kritizován a román se ocitl na skoro dvacet let na indexu. Na černém trhu však žil dál svým životem a stal se nejkopírovanějším titulem v historii země.

V novém románu, který Ťia Pching-wa napsal teď během covidového lockdownu, se autor vrací k okolnostem vzniku svého nejslavnějšího díla. Stejně suverénně umělecký text Otevřít za dvacet let v sobě obsahuje nádhernou zpověď spisovatele. Autor přiznává:

Já jsem pouhý pisálek. Začal jsem psát z lásky k vyprávění, to až po čase, když jsem se trochu proslavil, jsem si postupně uvědomoval, že mám i jinou odpovědnost, přesto jsem toužil pouze a jedině po tom, abych mohl psát, abych jednou napsal opravdu dobré dílo, které se nepřestane číst, které přetrvá věky, ne které mi přinese dočasnou slávu a na kterém vydělám. (s. 85)

Čtěte také

A posléze doplňuje:

Kdysi jsem pomýšlel i na to, jestli bych neměl psaní radši nechat, když se do literátského světa nehodím. Ale ani tisíc důvodů mi nakonec nestačilo, aby se vzdal psaní, na to ho příliš miluju, psaní je smyslem mého života.

V zápisníku jsem našel záznam, už si nevzpomínám, jestli to byl můj sen, nebo jestli jsem si to vypsal z knihy, kterou jsem četl, stálo tam: Ve snu ke mně přišel chlapík a řekl mi, dej mi své pero a já ti za ně dám nůž, bez nože umřeš hlady, ale já odmítl, protože bez pera bych neměl nic. Kdosi mi za pero nabídl růži, bez růže není lásky, ale já odmítl, protože bez pera bych neměl nic. (s. 127)

Čtěte také

Jsou hlasy a hlasy. Lidé přesvědčení o své pravdě a závažnosti svého hlasu – ať jsou to ideologové, influenceři, konspirátoři či pouzí narcisté – nás obtěžují svou vlezlou přítomností. A pak jsou hlasy těch, pro které je jejich slovo, mluvené, napsané či jakkoli jinak ztvárnění, skutečně věcí života, smyslu, poslání. I mezi nimi je jistě víc takových, kteří mě nezaujmou. To není třeba popírat. Ale jejich místo na světě je nekonečně potřebnější.

Nevím, jestli poštolka neuloví nějakou pěnkavu, jestli si straka nesmlsne na šoupálkovi, jaké teritorium si vykřičí sýkorky, kosi či špačkové. Ale jsem nadšený, že tu všichni jsou, křičí o sto šest a nutí mě neustále zvedat zraky od rozečtených stránek.

autor: Martin Bedřich
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?