Martin Bedřich: Červonohrod

Je to země dotčená jak antikou, tak středověkem, římským barokem či rakouskouherským 19. stoletím. To až 20. století jako by ji chtělo z Evropy vyloučit, udělat z Ukrajiny velký masový hrob na periferii – jak se o to úspěšně postaral nejdřív Stalin a pak Hitler – a potom jedno z předpolí sovětského, tohoto z principu neevropského impéria. Návrat Ukrajiny do Evropy bude velkým znamením naší doby.

Čtěte také

Martin Bedřich: Stromy

Vzpomínám na jedno víc než symbolické místo na Ukrajině, které v roce 1970 zmizelo z map jako osada, ale stále přitahuje oprávněnou pozornost. Nalézá se v Podolí, oblasti mezi Volyní, Haličí, Besarábií, mezi všemi těmi názvy, které znějí jako z pohádky, ale utrpení poznaly spíš jak z hororu. V místech, kterým se pro svou malebnost říká také podněsterské Švýcarsko, leží poblíž velkého vodopádu na jednom z přítoku Dněstru Červonohrod, polsky Czerwonogród. Zprávy o něm máme už z 9. století, latinsky se mu říkalo Castrum rubrum podle červené země okolo, a není vyloučené, že historický název celé okolní širé země Červená Rus má původ právě zde.

Dějiny toho místa jsou nesmírně bohaté a různorodé, Mongoly střídali Litevci, Tatary Moldavané, kozáky Turci, pak Poláci, Rusové, Ukrajinci... Polský magnát Karol Poniński zde v 19. století vybudoval klasicistní palác, který jeho syn přestavěl v neogotickém stylu (jsme totiž stále v Evropě!), opodál si postavili rodinné mauzoleum, do kterého si objednali od tehdy nejslavnějšího klasicistního sochaře Bertela Thorvaldsena mramorový reliéf Génia smrti (ten se válel v sutinách kaple až do roku 1961, to už zde totiž nebyla Evropa, ale Sovětský svaz).

Čtěte také

Martin Bedřich: Kokořínská antika

Za druhé světové války se místo stalo hrůzným dějištěm masakru polských obyvatel ze strany ukrajinských nacionalistů, bylo rozvráceno a postupně zcela opuštěno. Zkrátka „Krvavé země“, kadlub všech jedů a démonů, které Evropa vyprodukovala.

Když jsem místo navštívil, čerstvě se zde nalézal malý klášter ukrajinské ortodoxní církve. Jakýsi vousáč jurodivého vzezření, který jako by vypadl z Života protopopa Avvakuma, nám začal plamenně líčit, na jak posvátném místě se ve skutečnosti nacházíme. Právě zde totiž ležel biblický ráj, tady Bůh stvořil Adama a Evu. Sem za nimi pak měli přijít Egypťané, kteří se od nich naučili hieroglyfy, je to totiž zároveň kolébka veškeré vědy a umění. Myslím, že to dokládal i s pomocí nějakého špatně oxeroxovaného letáku. Vybavuju si, jak nepříjemně na mě tyhle nacionalistické žvásty spojené s rádobyduchovním balastem tehdy působily.

Čtěte také

Martin Bedřich: Zimní Brdy

Nyní si to ale připomínám trochu jiným způsobem. Je banálním zjištěním, že na kulové ploše, jako je třeba míč, nebo náš svět, může být vlastně jakýkoli bod středem, není možné najít vedle něj nějaký středovitější. Střed totiž legitimizuje něco jiného. A protože není nic relativnějšího než důležitost, moc a zásluhy, stává se dobrým vodítkem k tomu cosi odlišného – utrpení. Ukrajina trpící v dnešních dnech bezprecedentním násilím je zcela legitimně středem světa. Stejně jako je jím ale Sýrie, Afghánistán, Jemen, Sin-ťiang...

Právě zde je dnes tvořen člověk, z hlíny a oživujícího dechu, a říká světu něco velmi podstatného. Je třeba mu naslouchat a jednat, i když bude tento člověk zcela jistě jako už po milionté rozdrcen, semlet a vydán opět napospas zemi. Myslím, že být Evropanem spočívá dnes v tomto naslouchání a jednání, spíše než v místě trvalého bydliště.