Martin Bedřich: Čas rozkládání

Je čas skládání, ale i čas rozkládání, a toto pořadí má asi svůj smysl. Je pozoruhodné, jak se v posledních desetiletích z mnoha stran a pozic skládala mozaika možného rozumění a prožívání krajiny našeho života. Mnohostranné vykořenění z minulosti jako kdyby zarůstalo množstvím nových výhonků.

Čtěte také

Martin Bedřich: Hlas

Jak rozumět sobě, své životní cestě, jak nacházet svůj osobitý příběh, navíc napojený na minulé generace a disponující mě pro můj vlastní úkol. Jak dále rozumět příběhu své obce, čtvrti, města, celé země. Jak číst krajinu kolem sebe, místa, kde jsem doma. Rozumět jednotě přírody, celé planety. Dnes již nepřeberné množství knih nabízí nesčetně podnětů, inspirací, klíčů.

Představuji si borgesovského hrdinu, jemuž jen cesta ven z činžáku v mysli vyvolá obrazy všech osudů lidí, kteří v domě bydleli a byli svými malými historiemi zapleteni do velkých dějin; průjezd městem evokuje všechny dějinné a kulturní souvislosti ulic, domů, náměstí, paláců i chrámů; volná krajina potom rozvíří všechny propojenosti geologie, klimatu, hydrologie, botaniky, fauny, zemědělství, historických vrstev, lidských zásahů. Každý kámen v krajině, strom, úvozová cesta, kaple, mez či strouha funguje jako rozbuška imaginace, dá se číst, vykládat, interpretovat, usouvztažňovat, propojovat, kontemplovat. To vše se dá, a je v tom velké opojení. Ale je to také možná velká past.

Čtěte také

Martin Bedřich: Červonohrod

Cesta od nezájmu, ignorace, vykořisťování a plundrování může vést ke stejné majetnické touze vše poznat, přečíst, dešifrovat, vyložit. V tom je myslím podstata Frommovy slavné dichotomie „mít, nebo být“. Ono „mít“ se totiž nemusí týkat jen majetku, ale platí i ve vztahu k vědomostem, k představě, že mohu vše mít tím, že to nastuduju, že se tak všeho zmocním, zkrotím, podřídím si.

Přemýšlím o světě, který se po fázi odkouzlení obaluje zvláštní vrstvou instantního zdomácnění. Je jistě nekonečně lepší, když přírodu a památky kolem sebe bestiálně neničíme, když se zajímáme o svět ve svém okolí, když objevujeme zapomenuté přírodní, historické či kulturní souvislosti prostředí, v němž žijeme. Ale právě v takové chvíli není špatné se na vše podívat úplně nově. Nechat na sebe v celé síle zapůsobit také onu neskutečnou cizost, kterou můžeme právě v přírodě, krajině, na jakémkoli místě vesmíru prožít.

Čtěte také

Martin Bedřich: Stromy

Je to dobré letní cvičení – když vystoupám na nějaké krásné místo s širokým rozhledem, cíleně se nepoddávám slastnému rozjímání nad tím, jak se zde krásně složily geologické vrstvy, jak byly dotvarovány čtvrtohorními toky, jak se tu po poslední době ledové rozšířil bukovo-habrový les, jak středověcí kolonisté rozparcelovali políčka a barokní krajináři je pěkně protkali sítí cest a stromořadí a jak je osázeli kapličkami.

Myslím na hrozivých víc než šest tisíc kilometrů pod sebou do žhnoucího středu země a stovky milionů kilometrů k jiným vesmírným objektům nad sebou, myslím na nepředstavitelné síly, které daly všemu kolem tvar, na miliony let života, který zde probíhal, aniž by zavadil byť jen o myšlenku na člověka, myslím na veškerou nepravděpodobnost své existence zde. Nechci to vše kolem sebe „mít“ jako v knize Rozum do kapsy, ale chci v tom skutečně „být“. Výsledkem není tak úplně pohlazení po duši, ale proč by mělo. Ale možná je to cesta k ještě hlubší radosti ze světa, který konečně bereme vážně.