Petr Borkovec: Medy
Máma volá.
Včera jsem mámě nevolal.
Nežli hovor přijmu, deset vteřin zírám na rozsvícené a drnčící slovo „máma“ a myslím si, že začátek hovoru bude vostrej, protože včera jsem mámě nevolal.
Nebyla včera doprčic neděle? Nebyla. Dobře.
Potom to zmáčknu.
„Tady tvoje máma, synáčku. Chtěla jsem ti říct, že děti můžou rodiče zklamat stokrát, ale máma zklame dítě jenom jednou – když umře. Jenom, abys to věděl. Kdy dojedeš, se neptám. Zjev se třeba na Dušičky, mně je to jedno. Vobtěžuju proto, že dopoledne tu byl Růžička, jestli budu chtít letos med. Já mu řekla, že žádnej med nepotřebuju, mám cukr a stejně necejtim chutě. Ale – povídám mu – mladej pán by si třeba dal. Jenomže mladej pán na mě z vysoka kašle a ani nezavolá. Chceš med?“
Čtěte také
„Mami, promiň, včera jsem toho měl hodně. Večer jsem usnul. Snad se tolik nestalo, telefonujem si každej den. A že přijedu příští pondělí, přece víš.“
„Tak podívej se, jestli myslíš, že lidem můžu vykládat, že synátor sice neví, kudy domů za starou nemocnou mámou, ale každej den spolu vedeme dlouhatánský rozhovory po telefonu, tak nemůžu, protože lidi na vesnici nejsou blbí. Což asi už nevíš!“
„Copak já říkám, že lidi na vesnici jsou blbí?“
„Ne, ale chováš se, jako bys to říkal.“
„Když ti jednou nezavolám, tak se chovám, jako bych říkal, že lidi na vesnici jsou blbí?“
„Jo. A já jsem nejblbější ze všech. Chceš ten med?“
Čtěte také
„Mami, ty nejsi žádná stará nemocná máma, na kterou kašle jedinej syn a ona je tak blbá, že mu pořád dokolečka všechno odpouští. Vždyť to je jako z televize. Jak z nějaký písničky z toho dementního Šlágru, na kterej pořád koukáš.“
„Jen do mě! Víš, co mi provedl Kronus? Přišel, jestli bych mu neprodala nějaký rajčata. Já povídám, Václave, ber, co uneseš – tady to nemá kdo žrát. A víš, co ten trouba udělal, natrhal si, doma to napytlíkoval a roznosil po vesnici, jako že já posílám rajčata a pozdravuju.“
„To je výborný! Václav je střelenej a hodnej. Jako vždycky.“
„A ty seš, s prominutím, natvrdlej. Ty nevíš, proč to udělal? Ty nevíš? Aby mi lidi přišli za ty rajčata poděkovat a já měla návštěvy, protože jsem tady pořád sama.“
„Co je to za blbost?“
„Dvě noci jsem nespala a pořád na to myslela. Muselo to bejt tak.“
Čtěte také
„Mami, vždyť víš, že je to cvok.“
„Právě. Blázni cejtěj to, co jiný lidi necejtěj. Co nevnímaj. Ty nejbližší zvlášť, jak to tak bejvá.“
„Mami, víš, co je zajímavý? Že když jde o to, abych se cítil provinile, začneš mudrovat jak babička Boženy Němcový. Blázni cejtěj to, co jiný lidi necejtěj! Moc pěkný! A teď šup přes plot pro peříčko.“
„Dělej si šoufky ze starý nemocný ženský. Poznáš, až tady nebudu. Chceš ten med?“
„Já nevím. Asi jo,“ odpovídám, ale už neposlouchám, típnu mobil, a tak, jak jsem, roztáhnu křídla a přehodím se přes parapet.
Čtěte také
Kovová, tlustě natřená petlice těžce zaklinká, když ji za minutu vyvlékám. Lísa drhne o beton, táhnu ji a dřu – a ta petlice k tomu vyzvání. Takhle se jde odjakživa do naší zahrady.
Sedám si k rajčatovému keři jako k ohýnku. Slunce přikládá, nemusím hnout prstem a oheň přede mnou zvesela plápolá. Vždycky, když slunce hodí do zeleného ohně nový paprsek, listy se rozzáří i pokryjí vzájemnými stíny a nezralá rajčata jsou na okamžik průhledná a plná bílých žil. Červené plody se černají. Dým zeleného ohně štiplavě voní.
Už tady – myslím – skoro nic nerozpoznávám, neznám. To proto v rodném domě do toho, co poznávám a čemu důvěrně rozumím, strkám nos, dívám se tak zblízka, až bláznivý soused Václav Kronus myslí, že taky blázním, lehám si do blízkých zbytků a umanutě je osahávám a poslouchám. Cinkot petlice a drhnutí branky. Keře rajčat mezi prkny, uboze oddělujícími záhony. Co ještě? Černé rybízy, kolem kterých se točily všechny staré srpny? Moc toho není. A všechno je to na zahradě.
Je konec srpna. Za mraky bez přestávky hřmí.
Čtěte také
Tady už pro mě skoro nic není. Ale já to neuznávám.
Necivím zblízka do rajčat kvůli tomu, abych vzpomínal. Nechci vzpomínat. Chci tady nějak zůstat, být dál, obklopen vším a všemi najednou, a to dělám tak, že se vzpomínkami mluvím, že se s nimi dohaduju, opravuju je – a domýšlím a nakonec vymýšlím. Spálený rajčatový stvol s polozralým krabatým plodem, který se pohupuje blízko očí, jako by byl pod mikroskopem, tyhle rozhovory a hádky se vzpomínkami a nové obrazy a nevídané historie spolehlivě přivolává. Nevím proč.
Je konec srpna, v dálce od rána pohřmívá a já jsem dnes – taky nevím proč – smutný z pozorování.
Tak sbalím křídla, zvednu se a sejdu dolů dovnitř k mámě.
Bude se divit, že jsem tady.
Vyzvedneme ty medy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
