Petr Borkovec: Brána ze zeleného moře

10. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Brána

Až lidé přivedou svět do záhuby, což nebude trvat dlouho, zavládne na čas šero a vítr. Den a noc splynou. Roky a roky vítr povane stejným směrem a stejnou silou. Ale jedné noci jednoho dne zničehonic zeslábne a k borovici donese verše americké básnířky Marianne Moorové. Borovice si je přečte a vzpomene si na všechno a překrásný svět, jak ho teď známe, bude pokračovat. Člověk v něm jednou provždy ztratí vládu, ale nějaké místo se pro něj najde.

Jedna z nejúžasnějších básnířek, které kdy chodily po Zemi, si v srpnu roku 1927 vyrazila na výlet do Anglie. Chtěla se podívat, jestli se v Anglii nachází něco, co by se jí hodilo do básní.

Čtěte také

Vedle jiných zázračných věcí tohoto světa tehdy Marianne zajímal luskoun, savec s tělem pokrytým šupinami, o němž mínila, že se podobá „smrkové šišce“ a „artyčoku s hlavou a nohama“ a také „miniaturnímu umělci-inženýrovi“. A když při návštěvě Westminsterského opatství spatřila mříž stvořenou ze stvolů, listů a hroznů vinné révy, kterou ve 13. století ukul kovář Thomas z Leightonu, přirovnala luskouna také k této jemné kovářské práci. Napsala, že luskoun obtočený kolem stromu má „křehký půvab železné révy od Thomase z Leightonu“.

Na Marianne Moorovou, luskouna a ornamentální mříž v anglickém opatství si vzpomenu pokaždé, když si prohlížím jednu starou bránu do zahrady v ulici, kde bydlím. Brána je to rozlehlá, trojdílná s podsadou a štítem, a tak velkolepá, že oči nevědí, co dřív. Jedním rázem pevně spočívá i divoce bují. Ta brána odděluje svažitou zahradu od světa a rezolutně ji stráží – a zároveň se sama ztrácí v zeleni, odráží zahradu jako magické zrcadlo, tone ve vlastní rozmařilosti a vláčných představách.  

Čtěte také

V jejím středu roste pod štíhlým lomeným obloukem stylizovaná lipka. Útlá; v tom oblouku vypadá jako rozpačitá nevěsta, která přichází – a je to příchod významný a slavnostní. V bočních částech brány – oddělených dubovými pruty – se vine a proplétá kovová vinná réva, jejíž šlahouny jsou plné tuhých, dávno odštíplých výrůstků.

Dobrý hospodář je v bráně přítomen všude. Hrozny révy jsou malé a plné šťávy, na stopce se tísní. Zkus je utrhnout – v okamžiku budeš mít pěst plnou nejsladší šťávy! Révu rámují třešňové větve s páry zrajících třešní. O něco výš, pod štítem se ještě nachází úzké patro s květy a listy tulipánů a s leknínovou spletí. Všechno fantastické – jako by umělec měl vždy na mysli ještě deset dalších rostlin a všechny je spojil. A ten vysoký štít! Růže, růže, kytice růží svázané vlnící se stuhou a mezi dvěma osamělými květy slunečnic klidná tvář Afrodíté nebo Venuše nebo Déméter nebo Céres s čelenkou ve vlasech.           

Čtěte také

To, co tu líčím, je samozřejmě ze železa. Kovář se opět vyznamenal. Ačkoliv si dal tolik záležet na všech výhoncích, plátcích, stonkových i kořenových úponcích i Venušině  hezkém nose, jeho práce působí vždycky zároveň masivně. I na samém konci šlahounu, na nejzazším místě tulipánového květu, s nímž si pohrává mírný vítr, cítím těžké a šikovné kovářovy ruce. Brána je natřená měděnkovou zelenou, která je v mých nepřesných myšlenkách nějak prorostlá pravou měděnkou, a snad i mechem a lišejníkem. Na některých hroznech a květech propuká rez.

A bohaté mřížoví brány je propletené dávno ostříhanými vyschlými stvoly pravého psího vína, svlačce a břečťanu. Působí to, jako by tu zahradní bránu nedávno vytáhli ze dna oceánu, z lodi, která před staletími ztroskotala (oddělovala asi komnaty velmožů od posádky)! Trochu už oschla, to ano – ale vlastně pořád vypadá, jako by se před chvílí vynořila ze zeleného moře.

Někdy hledám k té bráně zvíře. Vyhlížím svého luskouna. Ale zatím ho nemám.

Čtěte také

Než umřeli, vídal jsem za branou staré manžele. On už skoro nechodil, a tak seděl v modrém montérkovém overalu na stoličce a plel, kam dosáhl. Když skončil, vstoupila do zahrady ona, zvedla ho a posunula stoličku – muž pokračoval v práci.

A jednoho brzkého rána jsem spatřil, jak ze zahrady tryskem letí mladý opilý zloděj s kyticí červených tulipánů a za ním skoro stejným tryskem nový majitel domu. Dvě čáry – červená a černá – se mihly zeleným mřížovím.

Ale nejraději si bránu prohlížím, když na zahradě nejsou ani staré manželské páry, ani zloději – a stmívá se. Trávník v zahradě je hustý a rovnoměrný, podsady keřů už temné s odlesky slimáčích slin a malých vlhkých míst – brána se na tom pozadí ostře rýsuje, a zároveň chvěje, už trochu splývá s okolím a vytrácí se do světa snů. V té chvíli – teď, zrovna teď! – skutečně vypadá jako vyzdvižená z mořského dna: odkapává z ní voda a slabě osychá v závěrečných paprscích slunce. Kovářova práce – křehká i robustní – je právě nyní slavena. A celý svět, o který přicházíme, je unikavý i pevný, těkavý i robustní, krásný v té nerozhodnosti.

Kéž nad ním člověk navždy ztratí vládu!

autor: Petr Borkovec
Spustit audio