Petr Borkovec: Ven se psem

27. červenec 2021

Dnes ráno jsem ženě slíbil, že odpoledne s sebou vezmu psa. Už když jsem to říkal, věděl jsem, že se mi nebude chtít vzít odpoledne psa na procházku. Nikdy se mi nechce chodit ven se psem. Ale dnes ráno bylo odpoledne ještě příliš daleko a žena se navíc chystala k odjezdu – a tak jsem to slíbil lehce a do odpovědi pohotově vecpal i údiv nad tím, jak si žena vůbec může myslet, že bych šel odpoledne na procházku a psa nechal doma.

Moje žena se na mě pobaveně a zkoumavě podívala, ale měla se vším zpoždění, a tak se nezdržovala s ironií, která jí po tolika společných letech naskakuje v podobných situacích okamžitě a – jak uznávám – stále v podivuhodně vtipných variacích. Pak odjela.

Čtěte také

Když jsem se po obědě obouval, pomyslel jsem si, že psa na procházku prostě nevezmu a později to zapřu. Nepochyboval jsem o tom, že až mi žena večer zatelefonuje, aby mi řekla, že dojela dobře, zeptá se mě, jestli jsem s sebou odpoledne vzal psa. Vzápětí mě napadlo, že procházka se psem je a bohužel už zůstane tématem celého dnešního dne.

Obouval jsem se a zvažoval, že se psem jednou obejdu dům a pak ho nechám doma a na procházku půjdu sám. Nechtělo se mi večer lhát. Nebo přesněji, bylo mi úplně jedno, jestli ženě – pokud se týká psa, který je mi lhostejný – zalžu, anebo ne. Obtěžovalo mě, že mě večer to lhaní čeká. Byl to podobný pocit, jako kdyby mě večer čekala schůzka s někým spíš protivným, schůzka, na kterou se netěším, i když k tomu vlastně nemám žádný důvod. Nebo jako bych si musel večer jít něco vypůjčit k sousedům, jako by dávno bylo domluveno, že se u nich večer zastavím a něco si vypůjčím – něco, na čem se sousedy ještě musíme přesně domluvit, co je třeba vybírat a za co je nezbytně nutné několikrát poděkovat.

Čtěte také

Můžu dům obejít i dvakrát, pomyslel jsem si.   

Tolik se mi chtělo jít nalehko. Pes je těžký. Těžší než klíče, které – když žena není nablízku – vždycky schovávám do proutěného košíku na deštníky, stojícího na terase, do žeber jednoho rozbitého skládacího deštníku, ačkoli vím, že ona to neschvaluje, že to považuje za lehkomyslnost, která se zaručeně jednoho dne vymstí. Bez tašky, bez klíčů v kapse (odjakživa nesnáším cokoli po kapsách, ani kapesník), bez psa, na kterého se musí volat, bez jakékoli večerní povinnosti – takhle, přesně takhle chci odejít na odpolední dlouhou procházku. Vždycky. 

Když jsem se obul, byl jsem rozhodnutý – dá-li se tomu říkat rozhodnutí –, že psa s sebou v každém případě vezmu a ještě se uvidí, zda jenom jednou kolem domu nebo zda dvakrát kolem domu anebo na celou procházku.

Čtěte také

Klíče jsem schoval do paraplat. Zapalovač jsem po ženském způsobu uložil do krabičky cigaret a krabičku držel v ruce. Písknul jsem do zahrady na psa. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem zapomněl vodítko. Znovu jsem odemkl a sáhl na věšák. Jakmile jsem to udělal, pes, který se mi už pletl pod nohama, pochopil a radostí z nastávající společné procházky se hystericky rozštěkal, postavil se na zadní a přední tlapy mi opřel o stehno.

Chvíli jsme tančili v otevřených dveřích, protože jsem rozjařenému zvířeti nedokázal hned připnout vodítko k obojku. Cigarety mi vypadly z ruky a já je musel zastrčit do kapsy kabátu. Nepřipnutý pes vyrážel ven na procházku a na zavolání se zase vracel, aby se nechal připnout. Opakovali jsme to třikrát.

Jednou to obejdeme – a máš utrum, řekl jsem si několikrát pro sebe nahlas, zatímco připnutý pes brzdil a nečekaně povoloval, očichával každý centimetr ulice a mezitím dál hystericky štěkal, kousal vodítko a skákal na zadních – jako vždycky na začátku venčení.
Vytáhl jsem z kapsy krabičku se zapalovačem a cigaretami a držel ji v ruce.
Pak jsme vyšli. Jak to nakonec dopadlo, si nechám pro sebe.

Jenom dodám, že když žena večer nevolala – čekal jsem na její zavolání celý večer, bylo už pozdě a já se cítil nervózní a nemohl se na nic soustředit – zatelefonoval jsem jí sám a velmi podrobně jí vylíčil, co jsem celý den dělal. I s procházkou se psem, samozřejmě.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.