Petr Borkovec: Terra del Sole pod Blaníkem

Jsem v Louňovicích pod Blaníkem. 

Co tady budu teď dělat?

Půjdu pod pivovarem, po hrázi rybníka a kolem nebožky Vondrové a Chmelenských do rodného domu, odemknu, otevřu úplně všechna okna, napiju se, něco sním, posekám zahradu, ostříhám keře, spálím větve, zaliju, přespím v přístěnku, kde to mám od dětství rád – jako vždycky, ne?

Čtěte také

Petr Borkovec: Šeříky ve váze

Nevím.

Kde to je?

Jako bych vystoupil v cizí vesnici.

Od zastávky jsem se vydal šikmo přes náměstí a sedl si na lavici u schodů do kostela, na které jsem nikdy neseděl. Slunce pralo, odpoledne začínalo, a schodiště i ohradní zeď s bránou stály v opravdové výhni. Náměstí – s kapotami a hladkým dlážděním, nikde ničím nekryté a jakoby, jak to říct, příliš rozprostřené – vracelo tak prudké světlo, že do něho nebylo možné pohlédnout. Pořád ještě překvapeně jsem dřepěl před kostelem, zavíral oči nebo se díval za sebe, ke vstupnímu portálu s pootevřenými dveřmi. Divné, napadlo mě, když se neslouží mše, bývá kostel zavřený, nikdy jsem ho jindy neviděl otevřený. V hloubi mezery panovalo klidnější přítmí, v ničem se nepodobající černotě venkovních stínů, a někde se tam teskně zaleskl svatostánek. Rozeznal jsem i okraje bílých pivoněk.

Čtěte také

Petr Borkovec: Ven se psem

Mohl bych zajít dovnitř, pomyslel jsem si – a přesně v té chvíli, kdy mě to napadlo, jsem se zvedl a vydal se naproti, na zanedbané zámecké nádvoří. V průjezdu jsem si objednal a sedl si na další – tentokrát pivní – lavici, do další – tentokrát zámecké – výhně.      

Kde to jsem?

Ani v Louňovicích, ani v Načeradci, ani ve Zvěstově, ani ve zlatodolu Roudný – jako bych se ocitl v nějaké italské scenérii, složené z loupajícího se podloubí, říms a přesvícených stěn. Nádvoří působilo zanedbaně, jako by bylo před velkou opravou a trochu se už na všechno kašlalo. Nebo – jakoby se oprava před nějakou dobou připravovala a pak se z nějakého důvodu nekonala. Ani nebude. Omítku škrtaly desítky vlaštovek a v nestřežených chvílích v ní mizely; jako by je stěny polykaly.

Čtěte také

Petr Borkovec: Březnová jazyková poradna. Jak vám mohu pomoci?

A po tom, co se ztratí – zdálo se mi – ty desítky vlaštovek prudkým a trhavým letem propátrávají vnitřek zámku a hledají otevřená okna a dveře a vypadlé tašky a díry do komínů, jimiž se vysmekají ven do modré čisté oblohy. Naprosto sám jsem seděl v poletování, které nepolevovalo a posévalo zdi nádvoří malými stíny, a před očima ve fasádě zely tři černé obdélníky a troje dokořán otevřené dveře: do květinářství, do kadeřnictví, do sálu archeologického muzea.

Slunce nepostupovalo, jenom ze sebe vydávalo stále stejný nepřemožitelný žár. Vlaštovky tryskaly z komínů, vyhýbaly se nadšeně jedna druhé a zámecké stěny se za nimi zavíraly. A nikdo, vůbec nikdo nepřicházel, aby koupil sazenice nebo tulipány, nechal se ostříhat anebo si prohlédl střepy nádob a kachlí. Ačkoli je to podivné – byla přece středa, dvě odpoledne – po celou dobu, kdy jsem na nádvoří seděl, nevešel do zámku jediný člověk.

Ale stejně ke mně ze tří temných vstupů neustále doléhalo zavírání a otevírání prosklených vitrín a výklad studentky archeologie, její věty komicky pronášené s jednotvárnou melodií, ať se v nich dělo cokoli, hučení fénu a klapot nástrojů, smích a ostrý komentář kadeřnice i hovory týkající se převislých pelargonií a afrikánů a výběru stuhy na smuteční věnec.

Čtěte také

Petr Borkovec: Půlkašna

Zvuky ze tří tmavých dveří někdy zesílily tak, že splývaly a hučely, ale ani v jediném okamžiku bych nemohl říct, že hukot přehlušil jednotlivé party, které v něm byly přítomny. Slyšel jsem bez přestání každou jednotlivost, všechny historky. A zdálo se mi, že se ta radostná chvíle nikdy nepřetrhne. 

Ale přetrhla – slunce nakonec přece jen postoupilo, na nádvoří vjeli cyklisté a já se vydal pod pivovar, po hrázi rybníka. Ves a smutek se vrátily na své místo.