Petr Borkovec: Terra del Sole pod Blaníkem

29. červen 2021

Jako bych měl jet dál, aspoň ještě kousek, aspoň do Roudného, do Kamberka, do Načeradce, jako bych si popletl vsi a vystoupil dřív a uvědomil si to vteřinu po tom, co autobus zmizel z náměstí, a nevěřícně se rozhlédl kolem dokola, a jako by dnes už vůbec nic neodjíždělo, ani večer, ani pozdě večer, jen nějaký minibus do vedlejších Býkovic, jako by „pražák“ jel až zítra ráno v pět a já musel kdovíjak přespat v cizí vesnici.

Jsem v Louňovicích pod Blaníkem. 

Co tady budu teď dělat?

Půjdu pod pivovarem, po hrázi rybníka a kolem nebožky Vondrové a Chmelenských do rodného domu, odemknu, otevřu úplně všechna okna, napiju se, něco sním, posekám zahradu, ostříhám keře, spálím větve, zaliju, přespím v přístěnku, kde to mám od dětství rád – jako vždycky, ne?

Čtěte také

Nevím.

Kde to je?

Jako bych vystoupil v cizí vesnici.

Od zastávky jsem se vydal šikmo přes náměstí a sedl si na lavici u schodů do kostela, na které jsem nikdy neseděl. Slunce pralo, odpoledne začínalo, a schodiště i ohradní zeď s bránou stály v opravdové výhni. Náměstí – s kapotami a hladkým dlážděním, nikde ničím nekryté a jakoby, jak to říct, příliš rozprostřené – vracelo tak prudké světlo, že do něho nebylo možné pohlédnout. Pořád ještě překvapeně jsem dřepěl před kostelem, zavíral oči nebo se díval za sebe, ke vstupnímu portálu s pootevřenými dveřmi. Divné, napadlo mě, když se neslouží mše, bývá kostel zavřený, nikdy jsem ho jindy neviděl otevřený. V hloubi mezery panovalo klidnější přítmí, v ničem se nepodobající černotě venkovních stínů, a někde se tam teskně zaleskl svatostánek. Rozeznal jsem i okraje bílých pivoněk.

Čtěte také

Mohl bych zajít dovnitř, pomyslel jsem si – a přesně v té chvíli, kdy mě to napadlo, jsem se zvedl a vydal se naproti, na zanedbané zámecké nádvoří. V průjezdu jsem si objednal a sedl si na další – tentokrát pivní – lavici, do další – tentokrát zámecké – výhně.      

Kde to jsem?

Ani v Louňovicích, ani v Načeradci, ani ve Zvěstově, ani ve zlatodolu Roudný – jako bych se ocitl v nějaké italské scenérii, složené z loupajícího se podloubí, říms a přesvícených stěn. Nádvoří působilo zanedbaně, jako by bylo před velkou opravou a trochu se už na všechno kašlalo. Nebo – jakoby se oprava před nějakou dobou připravovala a pak se z nějakého důvodu nekonala. Ani nebude. Omítku škrtaly desítky vlaštovek a v nestřežených chvílích v ní mizely; jako by je stěny polykaly.

Čtěte také

A po tom, co se ztratí – zdálo se mi – ty desítky vlaštovek prudkým a trhavým letem propátrávají vnitřek zámku a hledají otevřená okna a dveře a vypadlé tašky a díry do komínů, jimiž se vysmekají ven do modré čisté oblohy. Naprosto sám jsem seděl v poletování, které nepolevovalo a posévalo zdi nádvoří malými stíny, a před očima ve fasádě zely tři černé obdélníky a troje dokořán otevřené dveře: do květinářství, do kadeřnictví, do sálu archeologického muzea.

Slunce nepostupovalo, jenom ze sebe vydávalo stále stejný nepřemožitelný žár. Vlaštovky tryskaly z komínů, vyhýbaly se nadšeně jedna druhé a zámecké stěny se za nimi zavíraly. A nikdo, vůbec nikdo nepřicházel, aby koupil sazenice nebo tulipány, nechal se ostříhat anebo si prohlédl střepy nádob a kachlí. Ačkoli je to podivné – byla přece středa, dvě odpoledne – po celou dobu, kdy jsem na nádvoří seděl, nevešel do zámku jediný člověk.

Ale stejně ke mně ze tří temných vstupů neustále doléhalo zavírání a otevírání prosklených vitrín a výklad studentky archeologie, její věty komicky pronášené s jednotvárnou melodií, ať se v nich dělo cokoli, hučení fénu a klapot nástrojů, smích a ostrý komentář kadeřnice i hovory týkající se převislých pelargonií a afrikánů a výběru stuhy na smuteční věnec.

Čtěte také

Zvuky ze tří tmavých dveří někdy zesílily tak, že splývaly a hučely, ale ani v jediném okamžiku bych nemohl říct, že hukot přehlušil jednotlivé party, které v něm byly přítomny. Slyšel jsem bez přestání každou jednotlivost, všechny historky. A zdálo se mi, že se ta radostná chvíle nikdy nepřetrhne. 

Ale přetrhla – slunce nakonec přece jen postoupilo, na nádvoří vjeli cyklisté a já se vydal pod pivovar, po hrázi rybníka. Ves a smutek se vrátily na své místo.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?