Petr Borkovec: Šeříky ve váze

31. květen 2021

Tohle studené jaro! Jak pozdě letos kvetou šeříky! A prší tolik, že jedinkrát pořádně neoschly!
Před několika dny jsem v naší ulici potkal paní, kterou znám, protože u nás ve městě často střídá zaměstnání ve službách. Chvíli roznáší pivo v hospodě, potom zmizí a objeví se za pokladnou v Albertu.

Ale za tři týdny už v potravinách není, poněvadž rovná zboží v krámu u benzinové pumpy. Nežli se vystřídá měsíc s měsícem, zahlédnu ji v recepci našeho jediného penzionu, který je rodinný, ačkoli rodina, která ho vlastní, je – řekl bych – rozpadlá déle než penzion stojí.

Čtěte také

Potkali jsme se brzy ráno, ještě se ani nerozednilo. Všechna její zaměstnání, pomyslel jsem si, začínají za tmy. Poznal jsem ji z dálky a hned si představil její utrápený i otrávený obličej. Před sebou jsem ale zatím viděl rozcuchané krátké vlasy, odbarvené, žluté jako kukuřice. A v nich – jako obvykle – dlouhý drzý pramen ostré barvy. Tentokrát růžový. A neobyčejně opálenou tvář – ona si myslím zakládá na tom, že je po celý rok dokonale opálená, ráda používá samoopalovací krémy a v zimě dochází do solárka. Ovšem u nás ve městě je slavná řeka, život na březích a spousta chatových kolonií a profesionálně hnědé starší dámy, opálené dokonale a prostě všude, jsou tu všední jev.

Blížila se a já už spatřil její utrápený i otrávený obličej a taky velkou, obrovskou kytici šeříků, kterou nesla. Šeříkové hrozny a listy byly mokré a jejich větvičky jako by ve zlomech svítily. Narvala je před chvilkou! Nepočítala s tím, že někoho tak brzy potká. K tomu v těsné ulici, kde nikdo jiný není.

Ani já s ničím takovým nepočítal!

Čtěte také

Nevyhnutelně jsme si šli vstříc a oba se styděli. Ne, moc ne. Ale styděli.
Nakonec to dopadlo takhle: když jsme se míjeli, ona se na mě ani nepodívala. A přesně v okamžiku, kdy jsme se ocitli v jedné rovině, v nejmenší možné vzdálenosti, žena namísto pozdravu zabořila nos do kytice, zhluboka přivoněla a do toho růžovofialového oblaku se pro sebe mírně usmála. A já to všechno pozoroval tak, abych vypadal, že si ničeho nevšímám.

Pak jsme se rozešli.
Ale byla to krásná schůzka!
Začínal nový studený jarní den.

Dopoledne jsem na to setkání myslel a vedle jiných smutných a veselých věcí jsem si vzpomněl na namalované šeříky ve váze, které visely v kuchyni mého dětství. Baňatá váza na stole s červeným ubrusem – co na obraze končil nebo začínal, aby se malíř mohl vyřádit na zvlněném okraji látky – a ve váze kulatá kytice bílých a světle fialových a temně fialových a růžových šeříků. A pozlacený rám s nějakým vyřezáváním.

Čtěte také

„To je originál, olej na plátně,“ říkávala máma.

Nemohl jsem si přesně vybavit, jak ten náš šeříkový originál vypadal, a napadlo mě, že podobných a stejných obrazů jsou přece tisíce a že se podívám na internetové bazary – a tím si obraz připomenu. To jsem si dal! Vylétl na mě celý roj šeříků ve váze, kytic šeříků, zátiší s šeříkem, originál olejů s názvem „Šeříky“! Všechny nabízené obrazy vyhlížely jako ten, který visel nad naším kuchyňským stolem.

Zkoumal jsem fialovou obrazárnu a dostal nápad, že bych od prodejců mohl ohledně těch obrazů něco vyzvědět. Že to, co mi svěří, by se mohlo něčím podobat ostýchavému rannímu setkání s opálenou recepční, co je vlastně pokladní, a má ráda mokrý šeřík. Hrál jsem, že mám o obrazy zájem, odfiltroval počítačové starožitníky, kteří o rodinných historiích obrazů nic nevědí, a do asi deseti kolonek s názvem „Zpráva prodejci“ napsal tohle:

Čtěte také

„Dobrý den, obraz se mi velice líbí. Mohl bych se prosím zeptat na jeho – nejspíš rodinnou – historii, pokud o ní něco víte? U obrazů mě to vždycky velice zajímá. Děkuji, pozdravuji, Petr Borkovec.“

Večer jsem měl v poště sbírku drobných básní o věcech, které trpělivě provázejí naše životy, o prostorech, které čas nemilosrdně ruinuje, o blízkých mrtvých. Stručné reminiscence i zprávy o ztrátě paměti. Omšelé básně, v nichž zářily staré detaily.

Paní Šachová z Přelouče mi napsala:
„Obraz jsem získala dědictvím po rodičích, kteří jej získali dědictvím po strýci, otcovu bratru, doktoru práv z Loun, jenž obraz dostal odměnou za vyhranou při.“

Čtěte také

Pan Karel Prokop odpověděl: “Jde o velkou olejomalbu v krásném rámu. Obraz má atmosféru a vypracované květy. Je po mé sestře Miladě – měla byt zařízený starým nábytkem, umřela na embolii ve třiceti šesti, už je to 33 let. Mám k obrazu vztah, ale nehodí se mi do bytu. Tolik ve zkratce.“

A tak dál:„ Koupil jsem ho i s chalupou, majitelé už nežijou. Byl naší tety, dala ho manželových rodičům k nějakému výročí – od 1970 jim visel v obýváku. Na pravé dolní straně protržen. V masivním pozlaceném rámu. Zdání čárky a jiné odlesky jsou jen odrazy na skle. Kombinovaná technika pod sklem. V pěkném rámu. V dobrém stavu. Krásné barvy. Skvělý stav. Víc nevím. Nejsem znalec. Mám malý byt – není kam obraz dáti. Nezjistím. Nevím. Nepamatuju se. Je nádherný, ale kam s ním?“ Atd.

Čtěte také

Odpověď pana Miloše Tůmy přišla až druhý den ráno: „Vážený pane Borkovče, prodávám ho s těžkým srdcem. Patřil mé mamince a odjakživa jí zdobil ložnici. Maminka mi ale o Velikonocích zemřela. Nemohu se na obraz dívat, proto ho nabízím. Jsem rád, že se Vám líbí, a jsem taktéž rád, že se obraz dostane do rukou milovníka malířství.“

Tohle studené jaro!
Jak pozdě letos kvetou šeříky!
Já nechci obraz paní Tůmové!
Přece jsem chtěl vypadat, že si ničeho nevšímám!
Chtěl jsem jen pozorovat!
Ach, Bože, co mám dělat?

autor: Petr Borkovec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.