Past na příběhy sklapla. Státní cenu za literaturu získal prozaik Jiří Kratochvil

Vyprávím, abych mohl žít

Povídkové sbírky Orfeus z Kénigu nebo Má lásko, postmoderno či Škrtiči bohyně Kálí a romány Uprostřed nocí zpěv, Avion, Siamský příběh nebo Liška v dámu a mnohé další napsal laureát Státní ceny za literaturu 2023; prozaik, dramatik, esejista a novinář Jiří Kratochvil, který začal své texty publikovat v literárních časopisech od poloviny 60. let, kdy také spolupracoval s Českým rozhlasem. Od roku 1970 jeho prózy vycházely už jen v samizdatu nebo v exilu, jeho první „oficiální“ kniha (Medvědí román) byla vydána až v roce 1990. Za svoji literární činnost dostal několik cen včetně Magnesie litery 2020 za prózu Liška v dámu, a jeho knihy byly přeloženy do více než patnácti jazyků.

Román se může vysedět, ale povídky se musí vymyslet.
prozaik Jiří Kratochvil, laureát Státní ceny za literaturu 2023

Jiří Kratochvil (2010)|foto:Radek Miča / MAFRA / Profimedia, ©

„Když dostanu chuť na povídku, anebo se mi zasekne kapitola v románě, tak jdu na tzv. liščí stezku ‒ na potulku lesem a během toho chození se ta povídka postupně ‘vynoří‘, tedy i se vším všudy, naskakují mi dialogy a setkám se tam s postavami. Pak už stačí posadit se k psacímu stolu. Když se vrátím, tak už je vše promyšleno během té dvouhodinové chůze. Ale nebráním se dalším nápadům během procesu psaní,“ popisuje prozaik svůj tvůrčí proces. A doplňuje: „Napsal jsem bezmála dvacet románů, ale nejraději mám povídky, taky jako čtenář. Povídky jsou nejkrásnější ‘past na příběhy‘. Zatímco v románech se příběhy tak trochu rozředí. Má vypravěčská hravost si přijde na své právě v povídkách. Původně tvrdil, že právě Státní cenou ověnčený soubor povídek Škrtiči bohyně Kálí bude jeho posledním, nakonec ale od té doby vydal ještě knihy Kapesní román pro kapsáře (Galén, 2023) a Klošár aneb Co si mamlasové povídali (Hejkal, 2023). „Nedokážu se zbavit své vypravěčské posedlosti někdejšího klukovského vypravěče. A tady se opovážím postavit na hlavu výrok argentinského spisovatele Gabriela García Márqueze, který prohlásil: Žiju, abych mohl vyprávět. Ale já naopak: Vyprávím, abych mohl žít!“

Vytáhnout význam

Udělena byla také Státní cena za překladatelské dílo, již za celoživotní přínos ke zprostředkování norské literatury českému čtenáři a příkladnou profesionalitu získala Jarka Vrbová, která do češtiny převedla třeba knihy Tomase Espedala, Knuta Faldbakkena, Jostaina Gaardera, Astrid Lindgrenové, Roye Jacobsena, Larse Saabyeho Christensena nebo Aksela Sandemoseho.

Překladatelka Jarka Vrbová|foto:Nakladatelství Prostor

Kromě řady jiných ocenění už v roce 2010 obdržela za svou překladatelskou činnost také prestižní státní titul norského krále „Rytíř první třídy řádu za zásluhy“. „Překládání je veliká radost, protože v sobě spojuje práci s cizím jazykem i tou úžasnou češtinou, kterou máme. A je v něm i ta radost z toho, že z knihy vytáhnete nějaký význam, který je pro vás důležitý a pak bude důležitý i pro českého čtenáře,“ uvedla nordistka.

Autor v každém ohledu

Čtěte také

Renesanční umělec Arnošt Goldflam a jeho Osudy

Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla byla udělena režisérovi, dramatikovi, herci a pedagogovi Arnoštu Goldflamovi. Porota ocenila jeho „v každém ohledu autorský vklad do českého divadla“. V roce 1978 se stal brněnský rodák, absolvent JAMU Arnošt Goldflam členem Hanáckého divadla v Prostějově, které se později přemístilo do Brna a pod názvem HaDivadlo reprezentovalo jednu z našich nejprogresivnějších malých scén. Na profilování jeho poetiky se Goldflam významně podílel autorsky, režijně i herecky. Od roku 1993 působí jako režisér na volné noze a pokračuje ve své literární, dramatické a příležitostně i herecké práci. Jako autor více než padesáti her a dramatizací (Biletářka, Dámská šatna, Doma u Hitlerů aj.), v nichž se často s groteskní nadsázkou věnuje tématu židovství a holocaustu vepsaného do jeho rodinné historie, patří mezi nejuváděnější české dramatiky současnosti.

Láska nejen jedné plavovlásky

Čtěte také

Vypadal, že neumí do pěti počítat, přišel na jeviště a změnil se v giganta. Vladimír Pucholt očima Jana Kačera

Kdo by je neznal: Vláďa z filmu Kdyby ty muziky nebyly, Čenda z Černého Petra, Filip ze Starců na chmelu, Žluťásek z filmu První den mého syna, Míla z Lásek jedné plavovlásky, mladý příslušník VB ze snímku Svatba jako řemen. Všechny tyto role obsáhl v 60. letech 20. století herec Vladimír Pucholt. Mluvilo se tehdy o československém filmovém zázraku, a zázrakem byl pro režiséry a diváky bezpochyby i Vladimír Pucholt. Ač chtěl být původně lékařem, stal se z něj jeden z našich nejpopulárnějších herců. Uměl zahrát bezradné ňoumy, frajírky, bláznivě zamilované kluky i neodpovědné vejtahy. Vždycky originálním a nenapodobitelným způsobem. Ať už ve filmu nebo na prknech pražského Činoherního klubu. A právě za osobitý způsob herecké práce, díky kterému ve filmu vytvořil ikonické postavy oslovující již několik generací, s přihlédnutím k jeho divadelním rolím, a za morální občanský postoj dostal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize Vladimír Pucholt.

Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby získal Jaroslav Mihule, který se za minulého režimu se významně zasloužil o prosazování tvorby Bohuslava Martinů, jenž byl v té době neprávem opomíjen. V 90. letech přednášel mj. na amerických univerzitách, po roce 1990 působil jako prorektor Univerzity Karlovy a velvyslanec v Nizozemsku.

Jaroslav Mihule|foto:Vojtěch Havlík, Český rozhlas