Arnošt Goldflam: Mrzí mě, že jsem dlouho nedostal nabídku na roli v pohádce
„Jako by se mi před očima odehrával život,“ vzpomíná Arnošt Goldflam na první dětské setkání s divadlem. Nakonec se divadlo spolu s psaním stalo jeho mnohaletou láskou. Režisér, herec a autor několika desítek knih pro dospělé i děti vydal v posledních dvou letech hned tři knížky, z toho dvě o jeho rodném Brně. I toto město se stalo tématem rozhovoru, který s ním vedla ve Vizitce Markéta Kaňková.
Jako dítě Arnošt Goldflam rád jedl, vášnivě četl – knížku si s sebou přibalil i do chlebníku ke svačině, když jel s rodiči na výlet – a taky kreslil. Mušketýry, indiány, zkrátka všechno, co se mihlo kolem jeho imaginace. Zároveň ale chodil odmala do divadla, v brněnské Radosti viděl jako dítě poprvé Buratina, což je Tolstého variace na Pinokia. „V polotmě se pohybovala krysa Šušara a to se mi líbilo, udržel jsem ji v paměti,“ usmívá se. „Taky jsme chodili do divadla na výstaviště. Tam sice hráli sovětské hry, ale byly dobré. Když jsem seděl v divadle, zdálo se mi, že se mi před očima odehrává život.“ Po střední škole začal studovat medicínu a nemyslel si, že se jeho osudem stane režijní obor na JAMU. Nakonec se ale divadlo prodralo do popředí a tam už spolu s psaním zůstalo.
Citovku, nebo řachandu?
K Brnu, kde se narodil a žil více než padesát let, má pan Goldflam silný vztah, který se odráží i v jeho posledních knihách Strašidelné Brno (2021) a Brno, ty město mých snů (2022). Ve Vizitce také několika historkami vzpomněl na svého spolupracovníka Jiřího Bulise, jenž napsal hudbu skoro ke všem Goldflamovým inscenacím. Jejich komunikace ohledně muziky se obešla v podstatě beze slov: stačilo říct, jestli si autor přeje od pana Bulise „citovku“, anebo „řachandu“.
Čtěte také
Zásadní umělecké roky až do počátku devadesátek prožil Arnošt Goldflam v HaDivadle, o kterém mluvil jako o ostrůvku svobody. Dnešní divadelní scéna, respektive uváděné inscenace, podle něj doplácí na roztříštěnost témat, bezbřehou mnohost názorů a obrovské množství potenciálních nepřátel. „Určujícím tématem, nebo spíš pocitem, je nezakořeněnost,“ míní. Jeho samotného dodnes zajímají osudy jednotlivců a jejich rozporuplnost v současné společnosti, v tramvaji rád poslouchá, o čem se lidé nahlas baví do telefonu anebo mezi sebou, a občas to i zanese do některého svého textu. Rád by napsal další novelu, pro pražskou Ypsilonku pak chystá dramatický materiál: režírovat tu bude novelu Hlavní přelíčení od Karla Poláčka. Rád by se také ještě objevil před kamerou. Divadelní scénáře si už sice hůř pamatuje, filmové hraní je mu ale stále ještě po chuti. „Mrzí mě, že jsem dlouho nedostal nabídku na roli v pohádce. Myslím, že bych mohl hrát starého krále nebo nějakého vychovatele.“
Související
-
Role v Dukle 61 mě sblížila s tátou. Třicet let pracoval jako horník, říká herec Robert Mikluš
Ve filmu Zátopek si Robert Mikluš zahrál komunistu Dostála, v rozhlasové hře Dilema Emila si roli prohodil s Václavem Neužilem a ztvárnil samotného slavného běžce.
-
Angažmá v Dejvickém divadle je pro mě krok z komfortní zóny, říká herec Tomáš Jeřábek
Jeho tvář je úzce spojená s postavou úlisného bankéře v jedné reklamní kampani, své síly ale Tomáš Jeřábek vkládá hlavně do divadelního a filmového herectví.
-
Jsou herci, kteří milují pozornost. Mně je při příchodu na scénu zle, říká herec Štěpán Kozub
V době, kdy tuzemská divadla počítají ztráty po koronavirové krizi, byl hostem Vizitky Štěpán Kozub, herec a umělecký šéf ostravského divadla Mír.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
