Arnošt Goldflam: Mrzí mě, že jsem dlouho nedostal nabídku na roli v pohádce

Jako dítě Arnošt Goldflam rád jedl, vášnivě četl – knížku si s sebou přibalil i do chlebníku ke svačině, když jel s rodiči na výlet – a taky kreslil. Mušketýry, indiány, zkrátka všechno, co se mihlo kolem jeho imaginace. Zároveň ale chodil odmala do divadla, v brněnské Radosti viděl jako dítě poprvé Buratina, což je Tolstého variace na Pinokia. „V polotmě se pohybovala krysa Šušara a to se mi líbilo, udržel jsem ji v paměti,“ usmívá se. „Taky jsme chodili do divadla na výstaviště. Tam sice hráli sovětské hry, ale byly dobré. Když jsem seděl v divadle, zdálo se mi, že se mi před očima odehrává život.“ Po střední škole začal studovat medicínu a nemyslel si, že se jeho osudem stane režijní obor na JAMU. Nakonec se ale divadlo prodralo do popředí a tam už spolu s psaním zůstalo.

Arnošt Goldflam|foto:Dagmar Misařová, Český rozhlas

Citovku, nebo řachandu?

K Brnu, kde se narodil a žil více než padesát let, má pan Goldflam silný vztah, který se odráží i v jeho posledních knihách Strašidelné Brno (2021) a Brno, ty město mých snů (2022). Ve Vizitce také několika historkami vzpomněl na svého spolupracovníka Jiřího Bulise, jenž napsal hudbu skoro ke všem Goldflamovým inscenacím. Jejich komunikace ohledně muziky se obešla v podstatě beze slov: stačilo říct, jestli si autor přeje od pana Bulise „citovku“, anebo „řachandu“.

Čtěte také

Renesanční umělec Arnošt Goldflam a jeho Osudy

Zásadní umělecké roky až do počátku devadesátek prožil Arnošt Goldflam v HaDivadle, o kterém mluvil jako o ostrůvku svobody. Dnešní divadelní scéna, respektive uváděné inscenace, podle něj doplácí na roztříštěnost témat, bezbřehou mnohost názorů a obrovské množství potenciálních nepřátel. „Určujícím tématem, nebo spíš pocitem, je nezakořeněnost,“ míní. Jeho samotného dodnes zajímají osudy jednotlivců a jejich rozporuplnost v současné společnosti, v tramvaji rád poslouchá, o čem se lidé nahlas baví do telefonu anebo mezi sebou, a občas to i zanese do některého svého textu. Rád by napsal další novelu, pro pražskou Ypsilonku pak chystá dramatický materiál: režírovat tu bude novelu Hlavní přelíčení od Karla Poláčka. Rád by se také ještě objevil před kamerou. Divadelní scénáře si už sice hůř pamatuje, filmové hraní je mu ale stále ještě po chuti. „Mrzí mě, že jsem dlouho nedostal nabídku na roli v pohádce. Myslím, že bych mohl hrát starého krále nebo nějakého vychovatele.“