Jan M. Heller: Sbohem, jízdenko!

11. leden 2022

Nedávno jsem se ocitl v jednom příhraničním německém městečku. Ve volné chvíli jsem se šel podívat, jak je mým zvykem, na nádraží. Kdysi tady existoval přeshraniční provoz, za časů železné opony utichl, entuziasmus nového tisíciletí ho zase probral k životu, ale před 12 lety opět padl za oběť úsporným opatřením v celé této části Saska: nemělo smysl udržovat přeshraniční spojení, na které nic dál do vnitrozemí nenavazovalo.

Obrovská staniční budova byla zamčená na řetěz a zámek. Poslední projev života představoval potrhaný plakát visící na prosklených dveřích, který německy hlásal: Vítej v 21. století, milá jízdenko!

Čtěte také

Obrázky pod sloganem názorně představovaly evoluci jízdního dokladu: první byl legendární obdélník z tuhého kartonu, který průvodčí procvakávali kleštičkami. Následovalo několik nijak zvlášť zajímavých papírových Fahrscheinů a poslední byl – displej mobilu. Úkolem plakátu zjevně bylo pojmenovávat současnou realitu, a jak jsem cítil, taky ji trochu drze obhajovat. Zrovna na tomhle nádraží, kde se dvoranou proháněla meluzína, si jeden opravdu jinde než ve vlastním telefonu jízdenku koupit nemohl.

V Německu to ostatně začalo už před desetiletími; dálkové řízení provozu vyhnalo ze stanic personál a výpravčí, který v pauzách mezi vlaky u okénka prodával jízdenky, se stal postavou z minulosti. Prodej jízdenek dráha většinou outsourcovala, ve stanicích se místo pokladen začaly objevovat cestovní a turistické agentury s drážní licencí, kde vám sice jízdenku prodali, ale také vám uměli najít v místě ubytování, organizovaný výlet do okolí nebo třeba zájezd na Mallorcu.

Čtěte také

Dráha si ponechala jen prosklená, zářící zákaznická centra ve větších stanicích. I ta už ubývají s tím, jak statistiky cestujících samoodbavených doma přes internet nebo přes appku v telefonu dramaticky rostou. Naprostou většinou však nádražní budovy buď chátrají, nebo slouží jiným účelům.

Služby pro cestující jsou už zkrátka anachronismus. Někde si dáte aspoň kávu a sendvič, ale na většině z více než pěti tisíc německých nádraží nanejvýš nakouknete skrze škvíru do někdejších dvoran a chodeb, uvidíte staré nápisy, někde ponechané jen z piety, zaprášená okna se staženými roletami, elegantní dřevěné nízké lavice, kam se dalo odložit zavazadlo.

Německo v tom ovšem není samo. S úředním rozdělením dráhy na koleje a to, co jezdí po nich, začaly lavinovitě mizet pokladny i z našich nádraží. I tam, kde ještě nějaký výpravčí slouží, visí většinou na okénku cedulka: Osobní pokladna trvale uzavřena, cestující budou odbaveni bez přirážky ve vlaku. Je to zaměstnanec jiné firmy než té, která člověka přepraví, a té se nevyplatí. Proč by taky měl.

Čtěte také

Průvodčí ve vlaku vytáhne z kapsy přenosnou pokladnu, namačká pár údajů a jízdenka je na světě. Cinkání drobných se přesunulo od pokladních přepážek do kapsy průvodčího.

Od dětství jsem železniční jízdenky sbíral. Těch kartonových obdélníků jsem nashromáždil asi osm tisíc; něco z vlastních cest, něco nasbíral po vlakových kupé, něco vyhandloval nebo koupil za pár korun na burze. Po pádu minulého režimu přišla první rána: kartonové jízdenky začaly mizet a ustupovat papírkům potištěným tiskárnou, nejdříve jehličkovou, potom laserovou. Předzvěst konce sběratelství v Čechách neznamenalo zavírání pokladen, ale přechod na termopapír: tisk na něm nic nevydrží. Ze sebecennější sbírky za pár let nezbyde nic, jen hromada úplně stejných, prázdných papírových útržků.

Německý plakát nelhal: posledním stupněm v evolučním řetězci je digitalizace. Stále častěji ani průvodčí už necinká drobnými, jen namíří paprsek své přenosné pokladny na QR kód na displeji telefonu cestujícího.

Čtěte také

V čele avantgardy je, jako obvykle, Čína, kde papírové jízdenky na zdejší skvělé vysokorychlostní vlaky jsou už několik let zrušeny úplně; na jednom webu pro železniční cestovatele existuje návod, jak z automatu na nádraží vymámit aspoň papírové potvrzení, které normálně slouží k reklamaci, ale cílové skupině jako vzpomínka na vykonanou cestu vlakem.

Mám také krabici od bot plnou takových vzpomínek. Popsané, porazítkované jízdenky, rezervace, lůžkové lístky. Evropa, Turecko, Írán, Indie, kde výdej jízdenky představuje rituál dodnes, Rusko Transsibiřskou tam a Bajkalsko-amurskou zpátky. Kdyby to nebylo klišé, řeklo by se: jména vonící dálkami. Myslím na ně i na svých osm tisíc lepenkových jízdenek, ke kterým už žádná nepřibude, při vánoční cestě z malého městečka, kde žije moje máma, zpět do Prahy. Na nádraží se zabedněnou pokladnou je mráz, sníh se třpytí a mě přepadá obava: Co když se vybije baterie…?

autor: Jan M. Heller
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...