Jan M. Heller: Chvála horských chat

13. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Švýcárna je nejstarší horskou chatou v Jeseníkách

Pro každého, kdo propadl kouzlu hor, představují záchytné body, někdy příjemné, jindy přímo nepostradatelné. Postavené v obtížně přístupném terénu, zásobované někdy i jen pěšky nebo vrtulníkem, nabízejí zázemí a střechu nad hlavou a spoustu jinde nedostupných zážitků i zkušeností. Horské chaty.

Nashromáždil jsem už řadu razítek z horských chat. Našich, slovenských, polských, rakouských, německých, švýcarských, italských, francouzských. Vystoupal jsem i na tu nejvýše položenou v Evropě, Capanna Regina Margherita, posazenou ve výšce 4500 metrů na vrcholu kopce, kterému jedni říkají Signalkuppe a druzí Punta Gnifetti. Ale na tu zrovna nevzpomínám rád, protože mi tam ukradli cepín.

Čtěte také

Na chatách ve vysokých horách vládnou zvláštní, většinou nepsaná pravidla. Sem se smí s batohem a dál už ne. Sem se smí s jídlem a dál už ne. V pohorách se nesmí nikam, je třeba se přezout a pohybovat se po budově v pantoflích. Kdo je nemá v batohu, ten si je půjčí.

Ke spaní slouží místnosti naplněné patrovými palandami, jež sdílíte s ostatními horolezci a horochodci, kteří stejně jako vy budou vstávat ráno ve tři čtvrtě na tři, aby stihli výstup na vrchol před polednem, než začne slunce pálit do seraků, protože z toho koukají laviny. Ale i když nejste někde na ledovci, vstává se brzo, prosíme o uvolnění míst do 7:30. Spacák si přineste vlastní.

Většina chat nemá vodu, natož teplou, takže na mytí zapomeňte – máte k dispozici žlab a nad ním několik kohoutků se studenou vodou, někdy i jen jeden. Můžete si však objednat polopenzi, na těch opravdu vysoko položených chatách i musíte. V tom případě pak dostanete – aspoň ve Francii a Itálii – opulentní večeři o třech až čtyřech chodech. V těchto gurmánských velmocích prostě veškeré myslitelné nepohodlí být může, ale vysoká gastronomie být musí.

Čtěte také

Samostatnou kapitolou jsou rezervace míst. Bez rezervace se s vámi většinou ani nebaví. Máme úplně plno a dolů se dostanete jedině vrtulníkem. Smůla, měl jste si zavolat. Ano, zavolat: tento dnes již téměř archaický způsob komunikace je na horských chatách zpravidla jediný možný. Internetové připojení je někde mezi mizerným a neexistujícím, ale telefon je vždy, i kdyby aspoň satelitní. Mobilní signál také často nebývá, a chcete-li rezervovat další noc na příští chatě, musíte si říct, ať tam zavolají za vás. Stejně tak nenajdete zásuvku na dobití mobilu. Kdo z neznalosti udělá tu chybu, že požádá o heslo k wi-fi, znemožní se navždy.

Naše hory nejsou zdaleka tak vysoké. Horské chaty v nich většinou zakládaly turistické a alpinistické spolky. Z tohoto hlediska jsou na tom nejlépe Beskydy, kde si navzájem konkurovaly spolky české, polské a německé a každý provozoval své chaty. Proto mají dnes Beskydy tak hustou síť občerstvovacích stanic.

Čtěte také

Na Lysé hoře například stojí replika vyhořelé chaty nesoucí jméno Petra Bezruče, kterou však autor Slezských písní, vlastním jménem Vladimír Vašek, na svých takzvaných „výplazech“ na Lysou horu pravděpodobně nikdy nenavštívil; chodil do protější Slezské chaty, patřící německému Beskiden-Vereinu. Trochu to připomíná starý anglický vtip o sirovi, který ztroskotal na pustém ostrově a postupně si tam vybudoval tři domy. Proč tři, ptají se ho po letech zachránci? To první je dům, ve kterém bydlím, odpovídá gentleman. To druhé je klub, do kterého chodím, a to třetí klub, do kterého nechodím.

Snad nám horské chaty ještě dlouho vydrží – i když první záchvěvy změny jsou již ve vzduchu. Dočetl jsem se, že Voisthaler Hütte v rakouském Hochschwabu se má rekonstruovat tak, aby nabízela ubytování ve dvojlůžkových pokojích. Jako v hotelu. V „horské hotely“ se proměnila i řada bud v Krkonoších; jako splaveného turistu vás tam obslouží, ale tak nějak cítíte, že nejste cílová skupina.

Čtěte také

Z popela povstalá Petrovka prý bude mít také restauraci, ale ta nebude přístupná veřejnosti, jen pro výjezdní zasedání podniku pana majitele. Nejčerstvější zážitek mám z Třeboňska. Jeden strategicky položený, a proto vyhledávaný hotel uprostřed lesů letos změnil pravidla tak, že běžného návštěvníka neobslouží, pouze s rezervací stolu předem, protože courající se turisté a cyklisté svou přítomností obtěžovali hotelové hosty.

Poslední zmíněný příklad se už sice netýká horských chat, ale přesto ilustruje určitý trend: klid, pohodlí a soukromí začínají být žádanější a také dražší. Samozřejmě, že si každý může ve svém podniku nastavit pravidla, jak uzná za vhodné, ale doufám, že se nakonec všechny horské chaty nepromění v exkluzivní kluby, do kterých nechodím – protože nesmím. Bez skřípajících dřevěných schodišť, svérázných chatařů a studené vody z kohoutku by to už byly jiné hory.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?