Jan M. Heller: V městské divočině

8. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nutrie ve Vltavě

Cestou po železničním mostě z vyšehradského břehu na smíchovský jsem si všiml, že neudržovaná, divoká část smíchovské náplavky je obehnána plotem s logy nějaké stavební firmy. Zamrzelo mě to. Bylo to jedno z posledních nefalšovaných rumišť přímo uprostřed centra Prahy, dalo se tam krmit labutě a nutrie a přitom zpovzdálí pozorovat rej farmářských trhů na druhém břehu. A teď tam asi vznikne nějaká novostavba?

Ale tohle nemá být hejt proti developerům, kteří všechny takové ostrůvky divočiny chtějí zastavět, urovnat, uhrabat a udělat krásnějšími – a tím je zároveň zničit. Řád a chaos musí existovat vždycky vedle sebe, jinak by nebyl ani řád, ani chaos. Místa městské divočiny postupně mizí, to je pravda, ale zároveň jich pořád zůstává ještě dost. A tam, kde údajný řád ztratí sílu a poleví, další mezitím vznikají.

Čtěte také

Většinou je najdeme, když se rozhodneme nevěřit nějaké značce. Třeba „slepá ulice“. Málokdy je skutečně slepá, pokračuje nějakou rozbahněnou cestou, pěšinkou. Anebo „zákaz vstupu“, doplněný zarezlou závorou. Stačí udělat pár kroků a ocitneme se v jiném městě, nebo spíš v jiném jeho patře. Uvidíme jinou jeho tvář.

Uvidíme haldy starých navážek, vytvarované lopatami bagrů tak, že pochopíme, čemu se ve starých indiánkách říká „rozeklané pohoří“. Cesty s povrchem rozježděným koly neznámých těžkých strojů do prapodivných geometrických obrazců. Tunel pro důlní úzkokolejku, ve kterém už chybí kolejnice, anebo v něm možná ani nikdy nebyly. Jezerní kotlinu s jezírkem s průzračně modrou vodou, jen místo chaty v ní stojí maringotka, obývaná nerudným hlídačem.

Dávno obnažené geologické vrstvy, laminy, sedimenty a žíly hornin, poskládané do nejrůznějších struktur a hrající nejrůznějšími barvami. Navršené hromady stavební suti, v nichž úlomky cihel a betonu vytvářejí zvláštní červeno-šedé mozaiky. K nebi ční osamělý betonový sloup, k čemu asi sloužil? Zrezivělé, zprohýbané trosky tajemných mechanismů, klubka roztřepených ocelových lan, stěny opuštěných staveb, jímek, šachet.

Čtěte také

Navršené betonové skruže, vyřazené železné kontejnery. A cedule, z jejichž oprýskaného laku si můžeme někdy ještě přečíst, co všechno se tu nesmí. Nízké domky, které se do poslední chvíle tváří jako opuštěné. Dokud nás o opaku nepřesvědčí ten hlídač.

Divočina si prý bere městský prostor zpět – píší se o tom články i celé knihy. V posledních letech se prý v Praze objevují druhy živočichů a rostlin typické spíš pro volnou přírodu. Právě na takových místech, o která se nikdo nestará, nacházejí podmínky k životu. Procházím městskou divočinou po stezkách tak úzkých, že je mohla vyšlapat jen zvířata, a pozoruji staré kmeny zdeformované na ujíždějícím podloží, zlaté bodláky, liánovité džungle z akátů a planých růží a dalších rostlin. Některé prý jsou invazivní – nepůvodní, zavlečené kdovíodkud, třeba na železničních vagonech. Jiné uprchly ze zahrad a zplaněly. Stále blíž k lidským obydlím bývají pozorovány některé vzácné druhy ptáků. Teď by měl asi následovat příval botanické a zoologické nomenklatury, ale až do těch sfér bohužel nevidím.

Představa, že si městský prostor bere zpět příroda, implikuje, že jí kdysi patřil. Nabízelo by se uzavřít na nějakou děsivou, apokalyptickou notu, obzvláště v těchto dnech, kdy se běžným obrázkem staly liduprázdné ulice lemované opuštěnými a zamčenými budovami. Co když to tentokrát nepřežijeme a naše města se promění v jeden gigantický, celoplanetární urbex? Ale snad ne. Příroda má zajisté tuhý kořínek, ale to člověk také. Jen při těch procházkách myslím na statistiky, které se na nás v poslední době valí. O kolik se zvedly prodeje všeho možného, od předplatného online filmů třeba po těhotenské testy. Jestlipak někdo spočítal, zda se prodává víc žánrové prózy s postapokalyptickou tematikou? Docela by mě to zajímalo.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio