Jan M. Heller: Tep kol vlaku

4. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Parní vlak u viaduktu ve Staré Pace
0:00
/
0:00

Dočetl jsem se nedávno v jedné historické publikaci, že při příležitosti druhého slavnostního otevření Národního divadla v roce 1883, tedy po dostavbě po požáru, svážely obecenstvo do Prahy divadelní vlaky.

Tehdejší divadelní ředitel František Adolf Šubert oslovil postupně všechny železniční společnosti a požádal je o vypravení zvláštních vlaků, které by umožnily návštěvu divadla zájemcům ze všech míst českých zemí, ale vypraveny byly zvláštní vlaky dokonce i z Vídně, Budapešti a Záhřebu – a v červnu 1885 dokonce došlo k pouti amerických Čechů do Prahy společnou lodí a společným vlakem.

Čtěte také

Vlak tehdy daleko předstihl svou funkci dopravního prostředku: stal se nástrojem zmenšování vzdáleností na národní pouti, demonstrace a vlastně i utváření celospolečenské sounáležitosti – a ovšem také zisku pro vlastní Národní divadlo. Jízdenky na tyto vlaky, které se prodávaly zároveň s divadelními vstupenkami, si prý hromadně kupovali sousedé z jednotlivých obcí, členové spolků, spolupracovníci z velkých závodů. Jak to asi vypadalo? Před očima se zhmotňují vlastenecké obrázky, dámy a pánové ve slavnostním oblečení se vyklánějí z oken, fangličky v národních barvách a nekonečné slavení.

Přesuňme se nyní o století později. V říjnu 1991 vyrazil z Prahy zvláštní vlak do východoslovenského městečka Medzilaborce. Nesl název „Warholtour“, na stěnách vagonů se sešla loga Playboye, Reflexu a ministerstva kultury tehdejší československé federace a sloužil k dopravě na slavnostní otevření muzea Andyho Warhola v tomto koutě republiky. Lze si o tom přečíst v první místnosti warholovské expozice v jeho prvním patře: než se člověk pustí do Kamufláží a Campbellových polévek, má možnost si naplno uvědomit, na jak zvláštně rozporuplném místě se to ocitl.

Čtěte také

Otevření muzea v jednadevadesátém musela být neopakovatelně silná událost: vždyť právě tady, na své periferii ze všech nejodlehlejší, se Československo vracelo na uměleckou mapu světa. Události revolučního roku 1989 ještě doznívaly, sovětské tanky odjížděly. Do Prahy se valily Rolling Stones a Frank Zappa, Rafael Kubelík dirigoval Mou vlast, z podzemí vylezly všechny máničky – a my jsme najednou měli doopravdického Andyho Warhola, a ještě k tomu v Medzilaborcích, tam, odkud pocházel jeho rod, ale kam se z Prahy moc nejezdilo. Bylo to první muzeum věnované kapitánovi pop-artu. To druhé, v jeho rodném Pittsburghu, vzniklo až o tři roky později.

Snažím se představit si, jak to v tom vlaku asi vypadalo, ale připouštím si, že si to představit nedokážu. Vezl spací vozy i vozy na sezení a pět vozů restauračních a podle dobových svědectví prý ani to nestačilo. Noční vlak, který jede na východ, je jedním z atributů středoevropského cítění – Jáchym Topol v Sestře, která vyjde za tři roky po warholovské vernisáži, říká, že se od jiných vlaků liší tím, že nemá jídelní vůz, ale picí kupé.

Čtěte také

Snažím se představit si jedno velké picí kupé, plné novinářů, výtvarníků a kapel, a představivost utíká ke svátečně oblečeným dámám a pánům zpívajícím vlastenecké písně. Snažím se představit si tu euforii a pocit sounáležitosti nad uměním a nad něčím, co donedávna nešlo nebo se to nesmělo, a najednou se může a jde všechno. Nedaří se mi. Čeští vlastenci se dočkali samostatného státu, který dva roky po otevření medzilaboreckého muzea zanikl – československá federace už není. Mnozí nositelé jmen zvěčněných v pamětní knize v jeho vstupní hale už také mezi námi nejsou. Pro nastupující generaci budou už obě události stejně vzdálené a pohřbené časem – časem, v němž kdesi hluboko tepe klapot kol vlaku.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio