Jan M. Heller: Kam sahají hranice Pobaltí

Je to stožárové návěstidlo vzor SSSR, typ, který se používal od 50. let i na našich tratích. Fotka také vznikla v Sovětském svazu, přesněji řečeno ve svazové republice v Lotyšsku.

Lotyšské hlavní město Riga|foto:Ľubomír Smatana,Český rozhlas

Představuje vzácný dokument o první takzvané pouti do Bolderáje, což byly meditativně-performační pěší výpravy podél trati vedoucí do této konečné stanice na pobřeží Rižského zálivu, skrze bezútěšnou rovinu vyplněnou industriálními a zemědělskými sceneriemi rižských předměstí. Pouti do Bolderáje byly součástí tehdejší neoficiální kultury, organizoval je hudebník Hardijs Ledinš, mimo jiné autor skladby Jdu do Bolderáje, která se stala neoficiální hymnou těchto poutí. Tradice poutí vydržela až do začátku našeho století, do doby, kdy sovětské panství v Lotyšsku už dlouho není a ani do Bolderáje už nejezdí žádné osobní vlaky.

Viděl jsem tu fotku v bývalé tovární hale v Drážďanech, která dnes slouží jako výstavní síň. Výstava se nazývala Poetry and Performance: východoevropská perspektiva a snažila se prozkoumat tezi, zda byla neoficiální kultura v době komunistických režimů ve středovýchodní Evropě založena spíše na psaném slově, nebo na činu a performanci. Nebudu se pokoušet hledat odpověď, underground sovětského Pobaltí měl samozřejmě i svůj samizdat a pašování knih bylo organizováno na takové úrovni, že do něj byli zapojeni i diplomaté.

Muzeum okupace Lotyšska v Rize|foto:Václav Jabůrek,Český rozhlas

Ale taková umělecká pouť je zajisté akt kulturní praxe, o jehož performativním charakteru není důvod pochybovat. Co je to pouť? Pouť je cesta za posvátným cílem. Pouť je rozšiřování obzorů fyzického prostoru i možností těla, nastavení vlastního vnímání na niterný vztah s okolní krajinou, kterým se proměňuje vnitřní krajina člověka. Pouť je osvobození. Pouť je akt pro jedince, který nepotřebuje, aby mu někdo říkal, co si má myslet a co se mu má líbit. Pouť je svoboda, a proto je překážkou pro všechny totalitní režimy.

Stovky zničených a z paměti vymazaných poutních míst, pozvolna obnovovaných v posledních desetiletích, by k tomu také mohly říct svoje. Nic na tom nemění ani fakt, že v současném Pobaltí je moderní poutnictví jednou z nejvýznamnějších částí turistického průmyslu, zejména v Litvě, která žije z přívalu poutníků ze sousedního Polska.

Pobaltské země jsou, podobně jako mnoho jiných státních útvarů ve středovýchodní Evropě, zhmotněné vize nepočetných intelektuálů 19. století, vytvářejících národní mytologie o mostech mezi Východem a Západem, v historické realitě spíše účastníků ostudného soupeření o to, kdo bude krutějším nepřítelem.

Na březích lotyšských řek se rozprostírají lesy jako z pohádky|foto:Fotobanka stock.xchng, Nauris Mozolevs

Intelektuálů, hledajících kořeny národních identit až někde u Frygů, Skythů nebo Římanů, ale také sebevědomě hledících k mezinárodní scéně, ba dokonce se stavících do jejího čela, jako litevští vydavatelé avantgardního časopisu MUBA v Paříži nebo jako Oskar Vladislas de Lubicz Milosz, vzdálený příbuzný polského nobelisty Czesława Miłosze, autor vize o vytvoření Spojených států evropských pod baltskou taktovkou. Anebo připomeňme slova hudebního skladatele Vyatautase Bacecičiuse, průkopníka takzvané kosmické hudby v Litvě, který o sobě prý řekl: „Moje národnost je hudba a moje rasa je atonální. Tak jednoduché to je.“

Tak jednoduché to je: ohavný režim, odpudivá krajina, jen ty a cesta. A jednoduchost vetkaná do slok písně Blues trati do Bolderáje, kterou zkomponoval Ledinšův souputník Juris Boiko:

Ještě není světlo
ještě není tma
Já jdu do Bolderáje

Unaveně prší
ospale prší
Já jdu do Bolderáje

Já jdu

Měsíc táhne kolem
táhne kolem a ubývá
Já jdu do Bolderáje

Trať se táhne kolem
táhne se kolem a rezne
Já jdu do Bolderáje

Já jdu

Tam dole někdo volá
Hej, kdo si myslíš, že jsi,
že jdeš sám do Bolderáje?

Já jdu a nevím,
ale myslím, že jsem nikdo
na cestě do Bolderáje

Já jdu