Jan M. Heller: Něco o vlastivědě

11. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Náhrobky na židovském hřbitově
0:00
/
0:00

Letní měsíce jsou doba, která se u nás zpravidla využívá k poznávání vlasti. Památek máme mnoho; za některými se k nám jezdí z celého světa a ty pak jsou na nápor návštěvníků připraveny, mají rezervační systémy a infrastrukturu. Ale o těch mluvit nechci. Najdeme u nás totiž také stovky památek drobných, na které neupoutávají cedule u silnic a na něž natrefíme většinou úplnou náhodou. 

Stojíme před vrátky či dveřmi, na kterých visí nápis: V případě zájmu o prohlídku si vyzvedněte klíče v čp. tom a tom nebo zavolejte na telefonní číslo. A tady začíná ta pravá vlastivěda.

Čtěte také

Jestliže číslo patří pevné lince obecního úřadu, není vyloučeno, že tam nejdřív způsobíte paniku. Chtěl jsem takhle v jednom městečku požádat o klíč k židovskému hřbitovu. První překážka, kterou bylo třeba překonat, spočívala v nutnosti přesvědčit pána, který telefon zvedl, že se v jeho obci nějaký židovský hřbitov nachází; tvrdošíjně mě posílal na ten normální, tedy římskokatolický. Když jsme si ujasnili, že si nechci pronajmout hrobové místo, ale jen se někam podívat, vyvstal další problém: pán nevěděl, kde klíč je, a pan starosta byl zrovna někde na cestách. Naštěstí se ukázalo, že ve vedlejší kanceláři pracuje ještě jiná paní, která nejen že o klíči ví, ale také je ochotná ho půjčit, jen, prosím vás, vrátit nejpozději před pátou, protože to končí úřední hodiny a to by teda takhle nešlo.

Dobrodružnější to je, když uvedené číslo patří mobilu. Se zatajeným dechem posloucháte, jak vyzvání, a snažíte se připravit na všechny možné komunikační situace, které mohou nastat. Stejně to netrefíte. U jednoho historického mlýna patřilo přímo člověku, který ho restauroval; omlouval se, že mě neprovede, protože právě zachraňuje stroje z jakési orlickohorské tkalcovny před zloději barevných kovů a podobnými zájemci. Zklamání mě přešlo, když jsem si vyhledal, s kým jsem to vlastně mluvil: lidí s kvalifikací restaurátor technických památek v této zemi opravdu není mnoho a myslím, že v těch Orlických horách byl rozhodně platnější, než kdyby někde seděl a prodával vstupenky.

Čtěte také

Třetí zážitek se odehrál v Rakousku. V první vesnici za hraničním přechodem není nic, ale v té druhé je miniaturní muzeum vysídlení německojazyčného obyvatelstva zpoza železné opony. Chtěl jsem ho vidět. Bylo zřejmé, že Rakousko má už všechny centralizační, optimalizační a zhospodárňovací procesy šťastně za sebou, protože hostinec na návsi v sobě ve skutečnosti spojoval restauraci, penzion, poštu, prodejnu rybářského náčiní a lístků a kdo ví co ještě; pan majitel se dokázal proměnit z hostinského v poštmistra pouhými několika kroky od výčepu ke žluté přepážce a zřejmě nepřekvapí, že dokázal sehrát i roli správce muzea. Klíč od něj mi půjčil proti zaplacení vstupného, na které mi vzorně vydal stvrzenku.

Když jsem se pak po prohlídce vracel zpátky, zachtělo se mi dát si na lavičce před kostelem kafe. Neznalý kulturních rozdílů jsem požádal o kávu s sebou.

Čtěte také

„Ale my nemáme kávu s sebou,“ říkal pán téměř nešťastně. „Vy si ji chcete někam odnést?“

„Ano, tam ven na lavičku,“ ukazoval jsem názorně.

„No tak si ji tam vemte, ne?“ kontroval pán a postavil do přístroje porcelánový šálek. „Brauner, nebo melange?“

Vertikála a horizontála, hierarchie a sítě, pomyslel jsem si. A také něco o hledání složitostí tam, kde vlastně žádné nejsou.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?