Jan M. Heller: Zvláštnosti železniční polyglosie
Asi každý, kdo se v minulých desetiletích svezl po českých kolejích vlakem, si vybaví větu „E pericoloso sporgersi“. Československé státní dráhy – a po nich i ty České – čtyřjazyčně upozorňovaly v osobních vagonech cestující, že je nebezpečné naklánět se z otevřených oken. Tedy upozorňovaly vlastně jen v té italštině; ve zbylých třech jazycích, totiž česky, německy a francouzsky, to rovnou direktivně zakázaly.
Jazyk má národně reprezentativní funkci, učili nás už někdy v prvním ročníku bohemistiky. Pamatuji si na návštěvu dvou poslanců, pána a dámy, kteří přišli k nám do semináře obhajovat svůj návrh zákona o státním jazyce. Nepamatuji si už jejich jména ani to, za jakou stranu byli zvoleni; pamatuji si však, že se při návštěvě často opakovalo slovo „deklaratorní“.
Čtěte také
Předkládaný zákon měl deklarovat, že v České republice se mluví česky, avšak, jak nás oba zákonodárci ujišťovali, neznamená to, že na jejím území nebude možné používat i jiné jazyky, nebo dokonce že by jejich používání bylo nějak zakazováno či sankcionováno. Je to deklaratorní. K čemu taková deklaratorní norma, kterou nelze nijak vymáhat, přemítalo ztěžka moje tehdejší studentské já. Koneckonců zákon o rodině také stanoví, že manželé jsou povinni žít spolu a být si věrni. A podívejte se na statistiky.
Od vlaků jsme odbočili jen zdánlivě. Proč zrovna ty tři cizí jazyky u okna železničního vozu – němčina, francouzština a italština? Před změnou režimu k nim někdy přistoupila ruština. Ta byla jistě deklaratorní. Dávala najevo, ke které části rozděleného světa se československé dráhy hlásí; rusky mluvících návštěvníků zde jistě nebylo o moc víc než našich turistů v Sovětském svazu. V devadesátých letech se zase občas někdo pozastavil nad tím, proč to tam u všech všudy není také v angličtině, jazyce, ke kterému jsme hleděli jako k univerzálnímu dorozumívacímu prostředku se světem.
Čtěte také
Železniční polyglosie prozrazuje o svých uživatelích víc, než se na první pohled zdá. Trochu jemněji na to šli v posledních letech v Německu. Zatímco ve velkých uzlech jako Mnichov nebo Frankfurt doprovází němčinu angličtina, francouzština a italština, v Žitavě najdeme – ke svému potěšení – češtinu, zatímco třeba v takovém Flensburgu dánštinu. V Kielu dokonce norštinu; žádnou hranici s Norskem tu sice nemají, ale zato odtud vyplouvají lodi do Osla. Tahle dvojjazyčnost není deklaratorní, ale vychází vstříc těm uživatelům jazyka, kteří ji pravděpodobně budou potřebovat.
Informativní nápisy jsou jedna věc, ale jiná a mnohem citlivější věc jsou vícejazyčná pojmenování míst, ve kterých nádraží leží. Tak se v Evropě můžeme stále častěji setkat s různými regionálními variantami místních názvů, jak hrdě doplňují název většinový: fríština na severu Německa, Bábel regionálních variet s různou mírou kodifikace v Itálii, nedávno přibyla maďarština na jižním Slovensku a další. Tím se také cosi deklaruje – vstřícnost k menšinovým jazykům nebo prostě přihlášení se k regionální pestrosti sjednocené Evropy.
Čtěte také
V minulosti se však z takové dvojjazyčnosti stával klacek, kterým bylo vhodné vzít někoho takříkajíc po létech. Po vzniku Československé republiky bylo nařízeno označit dvojjazyčně všechna nádraží v krajích obývaných Němci; četl jsem o případu ze severu Čech, kde strojvedoucí ve stanicích s českým názvem prostě odmítali zastavovat. To už je snad naštěstí historie a občasné zamalování polských ekvivalentů místních názvů, které máme na několika českých nádražích dnes, na tom nic nemění.
Konec hádanky ohledně nahýbání se z oken z úvodu, je čas prozradit řešení. Němčina, francouzština a italština byly oficiální jazyky Mezinárodní železniční unie se sídlem v Paříži. Angličtina jejím jednacím jazykem nebyla – Anglie totiž ležela, stejně jako dnes, na ostrovech, a žádné koleje tam tudíž nevedly. Kdepak tenkrát rychlovlaky Eurostar, tunel pod Lamanšským průlivem se teprve kopal… Celou záležitost s konečnou platností vyřešily vozy s moderní tlakotěsnou konstrukcí, ve kterých si okno tak jako tak neotevřeme, natož abychom se z nich vykláněli. Také to je už minulost, ale v tomto případě deklaratorně prohlašuji, že to je škoda.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
