Jan M. Heller: Bratislavská

21. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bratislavská ulice v Brně
0:00
/
0:00

Pracovní povinnosti mě zavály do Brna. A co má být, pomyslí si jistě leckdo. V Brně sídlí spousta institucí, občas tam zajet je něco naprosto všedního, co snad nestojí ani za zmínku. Jenže jsem si poprvé uvědomil, že vlastně Brno vůbec neznám. Jistě, trefím z hlavního nádraží na Svoboďák k té zvláštně tvarované soše, slyšel jsem o krokodýlovi a vile Tugendhat, vím o skvělé literatuře a divadle.

Jako člověk, který strávil větší část produktivního života v Praze, znám i rozličné vtípky na adresu největšího českého maloměsta. Když jsme pak v rámci neoficiální části programu s kolegy navštívili večer restauraci, všiml jsem si na záchodě nápisu: Pražáci, pro vás je záchod v mekáči. Po chvíli jsem se přistihl, že s tím nápisem polohlasně polemizuju a smlouvám, že jsem se ale přece narodil v Hradci Králové. Nedalo mi to.

Čtěte také

Můj hotel se nacházel nedaleko od centra, na ulici jménem Bratislavská. Upřímně jsem netušil, do čeho jdu. Za křižovatkou pod parkem Koliště jsem se ocitl v ulici lemované ohradami šrotišť a průjezdy do továrních dvorů. Z veřejných provozoven tu dále byly hlavně večerky a zastavárny, před nimiž postávaly hloučky v živém hovoru, z něhož jsem nerozuměl ani slovo. Kolem občas projel notně ojetý mercedes, řízený místním bossem se zlatým řetězem kolem krku. Zkrátka po několika minutách bylo jasné, že jsem se ocitl v nefalšované sociálně vyloučené lokalitě.

To by ale vlastně ani za úvahu nestálo. Podstatné je, že jsem se v ní ocitl přesně ve chvíli, kdy se do ní gentrifikace zakousla, co síly má. Řečeno novinářským klišé: ta čtvrť se „mění před očima“. Aby taky ne; není památkově chráněná, a tak přitahuje stavebníky i architekty. Někde už vznikly novotou zářící stavby, jiné existují teprve v podobě vizualizací. Jinde je zatím jen obrovská díra v zemi: základy stavby, která se s typicky developerským citem pro češtinu nazývá Ponávka Tower, odkryly vnitřnosti městských bloků, zubaté střechy továren, do dvora obrácené pavlačové stěny činžáků i opršený, sotva patrný nápis MÄHRISCHE GLAS- U. SPIEGELINDUSTRIE.

Čtěte také

Kontrast starého a nového tu nabývá takřka razance básnické figury. Ve zvláštní, ale symptomatické podobě se zhmotnil i v uvažování hotelového managementu: existuje hotelový taxík, který vás jakožto hosta zdarma odveze k Janáčkovu divadlu, a až budete potřebovat, zase vás vezme do hotelu zpátky. Aby vážený host nemusel Bratislavskou ulicí projít. Prostě tyhle dva světy se nemají potkat.

Jak jsem na počátku naznačil, přišel jsem do brněnského čtyřúhelníku ulic jako úplný zelenáč, a proto se nechci pokoušet říkat o něm něco moudrého. Ostatně to už udělali povolanější, jak jsem, přiznávám s rozpaky, zjistil až po návratu: našel jsem sociálněarchitektonický projekt Kateřiny Šedé i povídkovou knížku Krvavý Bronx. Jen mě napadá, že přestavování postindustriální architektury pro potřeby měst, z nichž průmysl už odešel, se děje všude v Evropě – někdy citlivě, někdy razantněji. Krajiny, které vznikají dočasnou koexistencí starého a nového a jsou unikátní tím, že během pár let už budou jen na fotkách, patří možná k rysům současné střední Evropy. Protože ta západní už má tohle šťastně za sebou.

Čtěte také

Něco podobného lze stále ještě vidět v holešovickém přístavu, kde luxusní byty shlížejí na bludiště starých kolejnic a jeřábů, rzi a oprýskané barvy. Anebo ve Vratislavi, kde jsem loni na podzim pozoroval, jak se lžíce bagru zakusuje do poslední stojící okrové cihlové zdi jakéhosi skladiště nad Odrou, obklopeného už ze všech stran bílými krychlemi kancelářských novostaveb.

„Bratislavská?“ ušklíbl se taxikář, když jsem se z restaurace se záchodem, kam nesmějí Pražáci, vracel do hotelu. „To máte štěstí, že jste si vzal mě. Tam nikdo z kolegů nejezdí.“ Projížděli jsme kolem Janáčkova divadla. „Vidíte tamhleto druhé okno zleva? Tak když jsem tady jel posledně, tak se otevřelo, vyletěl z něj hruškový kompot a proletěl mi čelním sklem u spolujezdce. Naštěstí jsem nikoho nevezl, takže to skončilo bez mrtvých, jen škoda byla za 13 tisíc.“

Přestavby starých čtvrtí se dají udělat citlivě, samozřejmě. I ty staré německé nápisy, upomínající na historii, o níž se moc nemluví, se dají zachovat – v té Vratislavi to aspoň v jednom případě udělali. Ale tyhle historky, ty bohužel asi zmizí nenávratně.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio