Jan M. Heller: Nosiči a letušky

Daly tomuto typu železničních vozů jméno užívané dodnes, třebaže už téměř jen v kontextu přepychových evropských nostalgických vlaků.

Čtěte také

Jan M. Heller: A kam se teda chodí kouřit?

O pohodlí cestujících se v nich starali členové obslužného personálu. Původně se jim říkalo „nosiči“, ale nosit pasažérům zavazadla bylo jen jednou z jejich povinností: přinášeli jim jídlo a pití, starali se o jejich pohodlí, dokonce jim čistili boty. Pullman na tyto pozice přijímal výhradně muže černé pleti, většinou z řad osvobozených otroků, kterých byla po občanské válce Amerika plná.

Než se nadechneme k patřičně kritickému komentáři, je třeba dodat, že práce u Pullmanovy železniční společnosti představovala ve své době nejlepší zaměstnání, v jaké mohl Američan černé pleti doufat. Byli dobře placení, měli možnost přivydělat si na spropitném a vydělané peníze investovali do vzdělání pro sebe a svoje potomstvo.

Čtěte také

Jan M. Heller: Umění společenské konverzace

Pullmanovi „nosiči“ byli ke svému zaměstnavateli loajální a lze říct, že v konečném důsledku vytvořili základ pro vznik černé střední třídy v Americe. Narazil jsem dokonce v jedné knize na tvrzení, že největší osobností černé pleti v dějinách Spojených států je bezejmenný stevard z Pullmanova spacího vozu. Až za ním zřejmě následuje Martin Luther King.

Železnice už bohužel dávno není nejvýznamnější prostředek, jak se přemístit z místa na místo, a to nejen v Americe, kde železniční síť od poloviny 20. století podstatně prořídla. Dnes ponejvíce létáme a na palubách letadel se o naše pohodlí starají letušky. Což je věta, která už také neplatí.

Čtěte také

Jan M. Heller: Hold undergroundu

Neplatí vlastně už ten název – letuška jakožto jedno z mála označení profese, které se užívá v generickém femininu. Už před nějakou dobu došlo k nabourání zažité představy, že obslužný personál v letadle je automaticky ženského rodu; ta je pro nás dnes už podobně nepřijatelná jako historicky samozřejmý předpoklad, že ve vlacích obsluhují lidé černé pleti. Už před mnoha lety mě zaujalo na jedné z mých prvních cest na knižní veletrh do Londýna, že British Airways zaměstnávají na pozici palubního personálu i lidi jiného druhu než mladé, atraktivní ženy.

Ono vlastně nebylo nikdy úplně pravda, že letušky jsou určené hlavně kvůli tomu, aby se cestující, tedy tradičně většinou muži, mohli dívat na něco, co jejich oku lahodí; ode dní, kdy se začaly psát dějiny velkokapacitního civilního letectví, to jest zhruba od 30. let minulého století, musely být letušky zběhlé třeba v první pomoci nebo ovládat několik cizích jazyků. Bylo to dost náročné povolání a rozhodně se nedalo srovnávat s „prací“ dobře oblečené figuríny.

Čtěte také

Jan M. Heller: Humanitas

A jsou tu i jiné aspekty: když mi před lety na jednom vnitrostátním letu v Rusku naléval kávu stevard s vizáží ranaře z trestanecké kolonie, měl jsem nepříjemný pocit, že on i jeho podobně vyhlížející kolegové jsou na palubě ve skutečnosti za úplně jiným účelem, a jsem rád, že neměli příležitost to prokázat. V každém případě však zase jednou jazyk odráží měnící se svět: slovo „letuška“ pomalu odchází do zapomnění podobně jako Pullmanův „nosič“.

Bohužel však neplatí ani ta druhá polovina, ta o pohodlí na cestě. Nemohu se zbavit stále intenzivnějšího dojmu, že dnes se letecké společnosti snaží svým zákazníkům cestu spíše znepříjemnit. Nemluvím o drastických bezpečnostních opatřeních po 11. září, ale o vývoji, který přinesli takzvaní nízkonákladoví přepravci a ti ostatní, tradiční, se jim bohužel přizpůsobili: spolu s nutností nahňahňat do stísněného prostoru letadla co nejvíc platících a s nesmyslnými příplatky za všechno přišlo všeobecné zhrubnutí.

Čtěte také

Jan M. Heller: Centrum a periferie

Palubní personál vás dnes skandálně asertivním tónem upozorní, že zavazadla přesahující povolené rozměry budou „odebrána a zpoplatněna“, případně vyzve, abyste sebou při manipulaci s kabinovým zavazadlem koukali hodit a nepřekáželi v uličce, protože jejich zaměstnavatel předpokládá, že tam stojíte schválně. Vozík s občerstvením jako reziduum starých časů zůstal, ale zvykem je většinou platit; případně ještě existuje možnost zakoupit si nějaké nesmysly z duty-free shopu, které jsou však zpravidla výrazně dražší než v nulové letové hladině.

Přitažlivost palubního personálu jsme si zvykli neposuzovat – a je to tak správně. Přitažlivost cestování leteckou dopravou však pozvolna umírá.