Jan M. Heller: Hold undergroundu

13. říjen 2022

Nebývá společensky přijatelné mluvit o věku, ale jsou situace, kdy je vhodné udělat výjimku. V roce 1989 jsem byl dvanáctiletý kluk. V roce, který přinesl pád komunistického režimu a vedle tisíců jiných změn způsobil, že se zcela proměnila pozice tehdejší neoficiální kultury. Ta se počátkem devadesátých let stala kulturou – ne zrovna oficiální, to by samozřejmě nikdo vážně tvrdit nemohl, ale kulturou, která byla náhle široce dostupná a ve veřejném prostoru přítomná.

Bylo možné si u Mati koupit básně Egona Bondyho a texty Pavla Zajíčka, daly se pořídit autentické nahrávky ještě nedávno zakázaných kapel, spíš na kazetě než na cédéčku, které tehdy stálo neuvěřitelných pět stovek.

Čtěte také

Dalo se jít na koncert, zprvu třeba na Chmelnici, později do Akropole. Najednou bylo možné v písňových textech narazit nejen na „hvězdu na čele máš, má Ester“ nebo „Průša je úchyl“, ale také na „magické noci nastal čas a my žijeme v Praze“.

Proč jsem se zmínil o věku? Protože naše generace už velmi pozdě narozených Husákových dětí, příliš mladá na to, aby se dnes mohla nad devadesátými lety nostalgicky dojímat jako nad nekonečným mejdanem, má dost jedinečnou, a pokud je mi známo, dosud nereflektovanou zkušenost díky tomu, že mohla tento porevoluční vzmach ještě syrové, ještě plným výkonem tvůrčích sil obdařené, vědecky nepopsané a papírově nezpuchřelé alternativní, paralelní, nezávislé či podzemní kultury vnímat v letech, která pro nás samotné byla formující. Vždyť nejcitlivěji a také nejnekritičtěji vnímá člověk podněty z knih a písní zrovna v době, kdy mu je oněch šestnáct, sedmnáct, osmnáct či devatenáct; nemluvě o unikátní situaci, když je dnes člověku dvacet.

Čtěte také

A také si v těch letech nejintenzivněji buduje vztahy ke světu. Nihilistická, cynicky vzdorná, a přesto křišťálová melancholie podzemníků, dávajících najevo svůj odpor k režimu z pozic, jako by už neměli co ztratit, rezonuje v mladém dospělém nejen proto, že už tenkrát v první půlce devadesátek – co si budeme povídat – už existoval nový establishment, s totalitním mocenským aparátem samozřejmě nesrovnatelný, ale přesto poskytující řadu důvodů se vůči němu vymezit.

Také proto, že život na okraji, ať existenční nutnost, nebo rétorická figura, dodává paradoxní jistotu a svým způsobem chrání před existenciálním děsem: když všechno ostatní selže, můžu přece nakonec žít i takhle. To má společného jmenovatele, jímž je touha po svobodě.

Po svobodě toužili představitelé oné komunity, a proto si její ostrůvky vytvářeli kolem sebe; po svobodě touží i mladistvá duše, a to tak, jak to dokáže jen ona sama, protože ještě neví, že svoboda znamená neotročit ničemu – tedy ani vlastním představám o tom, co svoboda je.

Čtěte také

Ovšemže je to naivní, jako je naivní celý ten věk. A protagonisté skutečné nezávislé kultury by nad tím z výšky svého věku minimálně kroutili hlavou, pokud by už neutrousili nějaké to slovo, jejichž používání patřilo k věci a k identitě. Ale já a hodně kluků, s nimiž jsem tuhle zkušenost sdílel, jsem rád, že ji máme vepsanou do svých struktur.

Za krustou ze špíny, chlastu, hnusu, práce, ve které by našinec nevydržel ani den, a permanentní hrozby konfrontace se šikanou, opovržením nebo tupým a násilnickým fízlem, ne-li něčím horším, se skrývá magie nocí a křehkost poezie v takovém poměru, který se už nikdy nebude opakovat, stejně tak jako se – doufám – nebudou opakovat podmínky, z nichž a za nichž se zrodil.

Člověk, kterému je dnes dvacet, čelí jiným výzvám a má k tomu k dispozici jiné prostředky. Nebylo by na místě jeho zkušenost shazovat, je stejně důležitá jako zkušenost kterékoli jiné generace. Přesto myslím, že on by na tuhle mikroskopickou generační výpověď reagoval jako na něco, co je dávno pohřbené pod vrstvou prachu. Myslím, že bych s ní u něj neuspěl úplně stejně jako u skutečných podzemníků, jak jsem si již povzdechl. Ale to nevadí. Aspoň je pro mě tím jedinečnější a jsem tím vděčnější, že ji mám.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio