Jan M. Heller: Vlastním hlasem

Brašovská luterská církev má navíc k hrdosti důvod. Vznikla zde totiž originální luterská konfese, když v roce 1543 městská rada pověřila jejím vypracováním humanistického učence, teologa, ale například také kosmografa a kartografa Johannesa Hontera.

Čtěte také

Jan M. Heller: Dálnice

Tehdy byl Brašov součástí Uherského království a jmenoval se Brassó. Přísahu městské rady nad Reformační knížkou – jak se zkráceně nazývala – lze v Černém kostele vidět na obraze saského malíře Fritze Schullera, ale dokonce i na hlavním oltáři, kde této scéně přihlížejí reliéfní dřevoryty představující Luthera a Melanchthona, což je v křesťanské ikonografii přece jen něco dost neslýchaného. Ale když si uvědomíme, že stačí přejet hory a v historickém Moldavském knížectví navštívit některý z malovaných klášterů, abychom našli v Ježíšově rodokmenu Sókrata, Platóna a Aristotela, získáme vůči jejím originálním interpretacím trochu větší pochopení.

Jestliže některá země dnes dýchá zbytky středoevropské plurality, je to Rumunsko. Samozřejmě, že už je to úplně jiná pluralita, vichry 20. století se tudy prohnaly se silou o nic menší než v jiných částech Mitteleuropy.

Čtěte také

Jan M. Heller: Umělá inteligence

Ceauşescu se s menšinami nemazlil; karpatští Němci nejpozději po pádu železné opony už na nic nečekali a přesídlili většinou do spolkového Německa, odkud své dědictví spravují většinou v podobě penězotoků a v létě autobusů cestovních kanceláří pořádajících výpravy do země předků. O kdysi početné židovské populaci, zdevastované za druhé světové války, nemluvě. Maďarská menšina je na tom lépe; v Kluži nebo Târgu Mureş jsou nápisy důsledně dvojjazyčné, maďarština hlaholí na ulicích a v obchodech, ulice jsou pojmenované po klasicích maďarské hudby a literatury a občas se objeví i nějaká ta Petőfiho socha v parku.

Ale vlastně i v tom již zmíněném historickém Moldavském knížectví získáme třeba z takových detailů, jako je způsob, jímž se zde na informačních tabulích popisují historické památky, dojem, že to tady s tou rumunskou identitou také nebude tak úplně jednoznačné. Navíc zde, třeba v Suceavě, ještě narazíme na poslední arménské křesťany.

Čtěte také

Jan M. Heller: Lingua franca

Po návratu do Brašova pochopíme, že letní slunečníky na předzahrádkách restaurací, lákající návštěvníky na trojjazyčný název města, z jeho pluralitní minulosti nedělají produkt, jako se to stalo třeba ukrajinskému Lvovu, který úspěšně předstírá kontinuitu se svou předlitavskou minulostí. Tady se to myslí vážně.

Mnoho rumunských měst má hlavní náměstí nazvané Piaţa Unirii, náměstí Jednoty. Cítíme, že tahle jednota, deklarovaná a za komunismu i tvrdě a brutálně vyžadovaná, je střešní konstrukce, pod kterou stále ještě kypí živá pluralita identit. Cítíme to snad ještě naléhavěji jako občané státu, který nic takového nezná, protože se z historických důvodů až na výjimky svých menšin zbavil. Památku na tu největší představují dnes hlavně zarostlé zbytky zdemolovaných obcí v pohraničních lesích.

Čtěte také

Jan M. Heller: Chvála párku

Dočetl jsem se nedávno, že z iniciativy člověka, který má velké zásluhy o oživení veřejného prostoru v Praze, se mají na místech zaniklých obcí v pohraničí instalovat poesiomaty. Jaká asi poezie se z nich bude linout? Prý básně se sudetskou tematikou a zvuky navozující představu venkovského života. Nějak se pro tu představu nedokážu nadchnout; zdá se mi to vdechnutí hlasu nějak umělé, nepřirozené; místům s pamětí se tu vnucuje hlas úplně jiného původu. Mnohohlasím by měla promlouvat místa, která ještě příslušnými hlasy disponují. Ta opuštěná mají mlčet. Proč? Protože jsou tak lépe slyšet.