Jan M. Heller: Lingua franca

22. duben 2022

Loni na podzim jsem na svém oblíbeném literárně-hudebním festivalu v nizozemském Haagu navštívil čtení běloruského prozaika Saši Filipenka, který tam přijel představit anglický překlad jedné ze svých knih. Filipenko je autor knih o sovětském režimu, o dusivém bezčasí, o pronásledování novinářů, o fake news a o nebezpečí plynoucího z toho, jak snadné je si na to všechno zvyknout. Některé z nich jsou k dispozici i v češtině a stojí za přečtení.

Ne tak v Bělorusku, kde jsou zakázány. Mezinárodní PEN klub ho oficiálně prohlásil za oběť cenzury a v současnosti žije v exilu, protože mu v Bělorusku hrozí zatčení a pravděpodobně i dlouhé vězení. Někdo z publika opatrně položil dotaz, proč nepíše ve své mateřštině, ale rusky; na to Filipenko odpověděl, že ruština přece není něco, co by patřilo Rusům. Je to dorozumívací prostředek velké kulturní obce, do níž nepatří jen Rusové, ale všichni, kdo se jím dorozumívat chtějí.

Čtěte také

Zločinná Putinova válka na Ukrajině vynesla toto téma opět do širšího prostoru. Od některých lidí, kteří se snaží tuto agresi obhajovat, je možné slyšet argument, že Donbas či Krym je přece ruský. Stejně jako všechny ostatní je i toto argument chybný, to, co se děje na Ukrajině, nelze ospravedlnit ničím. Ale je chybný i z čistě jazykového hlediska. Krym nebo Donbas nejsou ruské. Jsou ruskojazyčné – a to je rozdíl.

Ruština byla samozřejmě v různých dobách nástrojem imperiální expanze a útisku druhých. Nemluvím jen o Stalinových etnických čistkách a transferech celých národů, o zaplavování jinojazyčných území příslušníky imperiálního národa, aby původní obyvatelstvo početně převážil. To známe od Solženicyna stejně jako třeba od moldavského Iuliana Ciocana: znakem nevzdělanosti byla neschopnost mluvit správně rusky, jazykem pokládaným za kulturnější, krásnější, propracovanější. Místní národní jazyky byly vysmívány jako zaostalé a neohrabané a vytlačovány do sféry folkloru.

Čtěte také

Přiznejme, že i očima a ústy současné ruské propagandy to tak stále je; mnoho Rusů pokládá nadřazenost ruštiny za samozřejmou a upřímně nevidí důvod, proč by se měli učit nějaký jiný jazyk. A je samozřejmé, že používání místních jazyků se třeba právě v Bělorusku nebo na Ukrajině stalo mimo jiné nástrojem vyjádření určitého opozičního postoje proti režimu minulému i současnému.

Taková úvaha zřejmě stála za oním dotazem z publika: proč se někdo, kdo opravdu nemá nejmenší důvod k sympatiím s režimem, vyjadřuje – zjednodušeně řečeno – jeho jazykem? Inu proto, že je tu ještě druhý aspekt – ten, o kterém se Filipenko v odpovědi zmínil. Ruština byla a stále je sdílenou lingua franca postsovětského prostoru. Jistě, v různé intenzitě – v takové Gruzii, o Pobaltí nemluvě, lze dnes už uspět spíš s angličtinou, ale ruština zdaleka zapomenutá není.

Čtěte také

S vysloveně nepřátelskou reakcí jsem se setkal vlastně jen jednou, na rumunsko-ukrajinské hranici, když ukrajinský policista znechuceně odfrkl, když jsem mu řekl, že ukrajinsky nemluvím, ale rusky ano. Нам так удобно, krčili však rameny ukrajinští kluci hned v dalším městě, když jsem se jich zeptal, proč používají ruštinu. Mají díky ní mnohem širší přístup k médiím, televizím, rádiím, internetu, kontaktům. Nemělo to, myslím, s nacionalismem co dělat; stejně jako to s ním nemá co dělat na východní Ukrajině. Mluvíme rusky, protože nám to vyhovuje, a současně žijeme na Ukrajině a jsme Ukrajinci. V tom je někde nějaký rozpor?

Nacionalistické argumenty jako ten, o kterém byla řeč na začátku, nejlépe ukazují absurditu a zneužitelnost nepochopení funkce linguy francy. Tvrdit, že přítomnost nějakého jazyka na určitém území ospravedlňuje jakékoli nároky, natož použití vojenské síly, je katastrofální omyl. Linguou francou našeho století je angličtina a nikoho by ani nenapadlo tvrdit, že je tento jazyk majetkem Spojeného království, nebo dokonce že by země, kde se používá, nějakým způsobem Anglii patřily. To bychom našli maximálně v nějakém viktoriánském románu, a i tam by to tvrdil nanejvýš nějaký stárnoucí popletený lord. 

Čtěte také

Z Ukrajiny k nám utíkají tisíce lidí, mezi nimi i děti, které se dostávají do českých škol. Přináší to s sebou řadu nových zkušeností, z nichž jedna z prvotních je právě jazyková bariéra. Četl jsem někde o tom, jak se do jedné pražské školy dostalo dítě z Ukrajiny bez znalosti českého jazyka. „A jakým jazykem jste spolu nakonec mluvili, že jste se domluvili?“ ptali se rodiče českého spolužáka. „Nevím,“ odpověděl ten. „Ale rozuměli jsme si.“

Ta anekdota nemá mít ani lacině patetické, ani alarmistické vyznění. Zdá se však, že ve školách vyrůstá nová generace, pro kterou je vlastně jedno, jakým prostředkem k porozumění dojde. A spojení jazyka a identity, včetně té teritoriální, které vybudovalo 19. století, jako by se pomalu začínalo rozvolňovat. Což ovšem nemění nic na tom, že ti, kvůli kterým utíkají děti, musí čekat cesta do Haagu. Ale do úplně jiné budovy, než ve které mluvil Saša Filipenko.

 

autor: Jan M. Heller
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

moderátor Jan Pokorný

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.