Jan M. Heller: Chvála párku

Právě pro tu snadnou přípravu byl dříve párek k dostání všude. Pro dospívajícího kluka na cestách představoval základní součást jídelníčku. Často jako jediné jídlo se dal sníst i v těch nejhorších vesnických slévárnách, kam chodili traktoristi ve špinavých montérkách usrkávat pivo a mlčet.

Čtěte také

Jan M. Heller: Chvála horských chat

Byl v nabídce v bufetech na nádražích a náměstích, na teplých pultech řeznictví, v dřevěných budkách pro šoféry náklaďáků při silničních tazích, když ještě čerpací stanice byly tím, čím byly, tedy čerpacími stanicemi s jedním stojanem na benzín a jedním na naftu a to bylo asi tak všechno. Párek se kdysi dal sníst třeba i na Labské boudě, ještě před její humanizací, jakožto jedna jediná položka v nabídce. Jak chutnal a kolik stál peněz, je jiný příběh. Ale byl. A jak si tak po cestách všímám, už moc není.

Dalo by se namítnout, že párek mizí z veřejného prostoru zároveň s tím, jak mizí tyhle nálevny, bufety a podobná zařízení. Ale párek byl přece k mání i v normálnějších restauracích, býval k nalezení na jídelním lístku v kapitole „Teplé předkrmy“. Nevím, kde přesně v devadesátkách se začalo pokládat za samozřejmé, že obyvatelé této země chtějí jíst hlavně hamburgery, obložené sendviče nebo zapečené bagety.

Čtěte také

Jan M. Heller: Bratislavská

Vzpomínám si, že když přišel do Prahy v roce 1992 McDonald’s, mluvili jeho první kritikové o tom, že v jeho domovině, tedy ve Spojených státech, platí fast food za nic víc než skutečně za rychlé občerstvení. Nikoli za vysokou gastronomii a symbol západního luxusu, jak se tady zpočátku tvářil.

Jsem dalek toho, abych někdy chtěl do jeho výloh házet dlažební kostky, ale čekal jsem, že tradiční i módní podoba pouličního stravování budou nadále fungovat vedle sebe a každý si vybere, co mu vyhovuje. Bohužel jsem se mýlil. Párek prohrál na celé čáře. Nechal se porazit a potupně vyklidil pole nejen zahraničním fastfoodovým řetězcům, ale nejprve fritézovým hranolkům a podobným zmrazeným hrůzám, které se připravovaly vhozením do tisíckrát přepáleného tuku, později dnes již všudypřítomnému kebabu a oschlé pizze z nejlevnějších náhražek. Zdaleka nejvíc se však v českých zemích s prominutím žerou bagety z celofánu.

Čtěte také

Jan M. Heller: Umění!

O něco líp na tom je párek servírovaný způsobem, který přišel také z Ameriky – v rohlíku. Ten má u nás historii starší než karbanátek od McDonald’s, ještě předlistopadovou. Zpočátku byl terčem vtipů v humoristickém časopise Dikobraz, rychle si ale získal popularitu. Ještě nedávno byly po Praze vidět párkařské vozíky, u nichž se dal za lidovou dvacku koupit. Ty sice zmizely, ale před nějakým časem se stal párek v rohlíku na všechny možné způsoby součástí stravovacího konceptu jedné značky benzínek, coby pokrm vyhledávaný a nenáročný na přípravu.

Tohle vtělení párku tedy vykazuje vůči dobovým náladám slabou, avšak trvalou rezistenci. Stejně tak se drží klobásy, větší sestry párků, s nimiž sdílejí promaštěné tácky a přílohu v podobě hořčice a chleba. Jenže se připravují na grilu a navíc jsou dražší. I v legendárních „buřťáckých“ stáncích, které čas nedávno odvál z Václaváku, se vlastně prodávaly jen ony.

Čtěte také

Jan M. Heller: Sbohem, jízdenko!

Existuje ještě jeden způsob jak si dát k jídlu párek. Bohužel trochu leze do peněz a vlastně kopíruje princip, na němž funguje turistický průmysl. Jestliže někdo touží po autenticitě, tak mu ji dopřejme. Ovšem v umělé, vyretušované a vydezinfikované podobě a za několikanásobnou cenu. A tak se objevily restaurace, kde vám párek naservírují pěkně postaru na talíři s křenem v hliníkové servírovací misce a pečivem v retro umělohmotné ošatce. Jídlo a pivo je tu skvělé a nepochybuji, že kvalitní, ale to všechno okolo, co se tváří autenticky, je jen jako. Co bylo kdysi lidové, je módní a in. V tomto smyslu se párek dokonale mcdonaldizoval.

Dějiny párku by mohly sloužit jako dost poutavá kapitola z kulturněantropologických dějin českého veřejného stravování. Kapitola, která se podle všeho v dokonalé tichosti uzavřela. Přiznám se, že mi párek chybí, na tácku i na porcelánovém talíři. A vzpomínám na tumpachového hospodského v Nových Hradech na Vysočině, který se k mému stolu třikrát vrátil, protože pokaždé cestou do kuchyně dokázal zapomenout, co jsem si objednával. Ano, i takové těžkosti přinášelo nejlehčí teplé jídlo na světě.