Jan M. Heller: Chvála párku
Neexistuje snad teplé jídlo, jehož příprava by byla tak jednoduchá jako u ohřátého párku. Zvládne to každý – stačí vložit do horké vody, nechat přejít varem, odhadnout správný okamžik, kdy se střívko napne do křupavosti, ale ještě nepraskne, a můžeme servírovat. S hořčicí. Tahle laskomina, kterou prý ve Frankfurtu znali už ve středověku, k nám přišla počátkem 19. století z Vídně.
Právě pro tu snadnou přípravu byl dříve párek k dostání všude. Pro dospívajícího kluka na cestách představoval základní součást jídelníčku. Často jako jediné jídlo se dal sníst i v těch nejhorších vesnických slévárnách, kam chodili traktoristi ve špinavých montérkách usrkávat pivo a mlčet.
Čtěte také
Byl v nabídce v bufetech na nádražích a náměstích, na teplých pultech řeznictví, v dřevěných budkách pro šoféry náklaďáků při silničních tazích, když ještě čerpací stanice byly tím, čím byly, tedy čerpacími stanicemi s jedním stojanem na benzín a jedním na naftu a to bylo asi tak všechno. Párek se kdysi dal sníst třeba i na Labské boudě, ještě před její humanizací, jakožto jedna jediná položka v nabídce. Jak chutnal a kolik stál peněz, je jiný příběh. Ale byl. A jak si tak po cestách všímám, už moc není.
Dalo by se namítnout, že párek mizí z veřejného prostoru zároveň s tím, jak mizí tyhle nálevny, bufety a podobná zařízení. Ale párek byl přece k mání i v normálnějších restauracích, býval k nalezení na jídelním lístku v kapitole „Teplé předkrmy“. Nevím, kde přesně v devadesátkách se začalo pokládat za samozřejmé, že obyvatelé této země chtějí jíst hlavně hamburgery, obložené sendviče nebo zapečené bagety.
Čtěte také
Vzpomínám si, že když přišel do Prahy v roce 1992 McDonald’s, mluvili jeho první kritikové o tom, že v jeho domovině, tedy ve Spojených státech, platí fast food za nic víc než skutečně za rychlé občerstvení. Nikoli za vysokou gastronomii a symbol západního luxusu, jak se tady zpočátku tvářil.
Jsem dalek toho, abych někdy chtěl do jeho výloh házet dlažební kostky, ale čekal jsem, že tradiční i módní podoba pouličního stravování budou nadále fungovat vedle sebe a každý si vybere, co mu vyhovuje. Bohužel jsem se mýlil. Párek prohrál na celé čáře. Nechal se porazit a potupně vyklidil pole nejen zahraničním fastfoodovým řetězcům, ale nejprve fritézovým hranolkům a podobným zmrazeným hrůzám, které se připravovaly vhozením do tisíckrát přepáleného tuku, později dnes již všudypřítomnému kebabu a oschlé pizze z nejlevnějších náhražek. Zdaleka nejvíc se však v českých zemích s prominutím žerou bagety z celofánu.
Čtěte také
O něco líp na tom je párek servírovaný způsobem, který přišel také z Ameriky – v rohlíku. Ten má u nás historii starší než karbanátek od McDonald’s, ještě předlistopadovou. Zpočátku byl terčem vtipů v humoristickém časopise Dikobraz, rychle si ale získal popularitu. Ještě nedávno byly po Praze vidět párkařské vozíky, u nichž se dal za lidovou dvacku koupit. Ty sice zmizely, ale před nějakým časem se stal párek v rohlíku na všechny možné způsoby součástí stravovacího konceptu jedné značky benzínek, coby pokrm vyhledávaný a nenáročný na přípravu.
Tohle vtělení párku tedy vykazuje vůči dobovým náladám slabou, avšak trvalou rezistenci. Stejně tak se drží klobásy, větší sestry párků, s nimiž sdílejí promaštěné tácky a přílohu v podobě hořčice a chleba. Jenže se připravují na grilu a navíc jsou dražší. I v legendárních „buřťáckých“ stáncích, které čas nedávno odvál z Václaváku, se vlastně prodávaly jen ony.
Čtěte také
Existuje ještě jeden způsob jak si dát k jídlu párek. Bohužel trochu leze do peněz a vlastně kopíruje princip, na němž funguje turistický průmysl. Jestliže někdo touží po autenticitě, tak mu ji dopřejme. Ovšem v umělé, vyretušované a vydezinfikované podobě a za několikanásobnou cenu. A tak se objevily restaurace, kde vám párek naservírují pěkně postaru na talíři s křenem v hliníkové servírovací misce a pečivem v retro umělohmotné ošatce. Jídlo a pivo je tu skvělé a nepochybuji, že kvalitní, ale to všechno okolo, co se tváří autenticky, je jen jako. Co bylo kdysi lidové, je módní a in. V tomto smyslu se párek dokonale mcdonaldizoval.
Dějiny párku by mohly sloužit jako dost poutavá kapitola z kulturněantropologických dějin českého veřejného stravování. Kapitola, která se podle všeho v dokonalé tichosti uzavřela. Přiznám se, že mi párek chybí, na tácku i na porcelánovém talíři. A vzpomínám na tumpachového hospodského v Nových Hradech na Vysočině, který se k mému stolu třikrát vrátil, protože pokaždé cestou do kuchyně dokázal zapomenout, co jsem si objednával. Ano, i takové těžkosti přinášelo nejlehčí teplé jídlo na světě.
Nejposlouchanější
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha: Salcburský guláš. Temná místa minulosti dvou přátel vybublají na povrch
-
Alexandr Grin: Krysař. Magický příběh z pera solitéra ruské novoromantické literatury
-
Martin Ryšavý: Tundra a smrt. Dobrodružná výprava k neprobádaným končinám lidské existence
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka



