Jan M. Heller: Umění společenské konverzace

15. prosinec 2022

„Tohle teda není zrovna snědené,“ zakrákala paní v bílém plášti se síťkou na hlavě, když jsem odnesl ne zcela prázdný talíř. Pokrčil jsem rameny. „Ty na to nic neřekneš?“ zeptal se spolustolovník ve frontě za mnou. „A co bych asi měl říkat?“ zeptal jsem se na pokraji zoufalství. „No tak já nevim, třeba že kdybys od rána vykopal kilometrovej výkop, tak bys měl určitě větší hlad…“

Ta scénka se neodehrála ve školní jídelně a nebylo mi osm. Bylo mi dvacet a dějištěm byla improvizovaná závodka v jednom podhorském penzionu. Na konci devadesátek jsem se ocitl na letní brigádě v partě mužů, jejichž úkolem bylo připravit výkopy pro natažení pevné telefonní linky.

Čtěte také

Ty se měly podle plánů tehdejšího státního Telecomu dovést ke všem budovám v republice, i v téhle zapomenuté vesnici na polských hranicích. Nebylo asi divu, že po pár týdnech se náš obzor smrštil tak, že i v popsané situaci se jako první nabízelo, že budeme mluvit o výkopech. Že jsem ale nezvládl i tak jednoduchou volbu, svědčilo hlavně o jednom: neovládám umění společenské konverzace.

Neovládám a vím, že je to citelný handicap. Patřím mezi introverty, kteří na konferenčních kafepauzách, vernisážích a večírcích v panice utíkají z dosahu ostatních a vyhýbají se rozhovorům s hrůzou, že po několika vyměněných větách nastane rozpačité ticho. Pro introverta tohoto typu představoval požehnání vynález mobilního telefonu: poslední možnost úniku představuje vytáhnout telefon z kapsy, scrollovat třeba Twitter a tvářit se při tom tak nepřístupně až protivně, aby každý, kdo by se chtěl pokoušet o navázání hovoru, pokud možno rychle pochopil, že si nepřejeme býti rušeni od něčeho mnohem důležitějšího.

Čtěte také

Pro introverta existuje jediná výjimka, a to při seznamování. Od muže se očekává, že na rande, aspoň na tom prvním, bude dámu bavit, tedy nepřetržitě něco povídat. Naštěstí je v konečném důsledku úplně jedno co, v tomhle případě to klidně můžou být i naprosté koniny, hlavně se hovor nesmí zastavit, aby nebylo oběma trapně. To je přece jen poněkud osvobozující.

Ale umění společenské, tedy bezobsažné konverzace nesouvisí jen s povahou. Je to opravdová dovednost. Zrodila se snad na začátku 18. století v osvícenských salonech, ve společnostech optimisticky přísahajících na všeobecně přístupné, svobodné a zároveň zevrubné vědění. Jedno z hlavních německých encykopedických děl, Brockhausův slovník, měl tenhle účel přímo v názvu: Conversations-Lexicon. Nabízel přístupná a koncizní hesla ze všech vědních oborů, a to právě za tím účelem, aby o jejich předmětu bylo možné společensky konverzovat. Na konci evoluční linie jsou i současné kursy společenské konverzace, small talku, určené pro byznysmeny a vrcholové manažery.

Čtěte také

Zvláštní kapitolu představuje společenská konverzace se zákazníkem. Naprosto rozumím módě pánských barbershopů, kde muže stříhají a holí zase jen muži. Bohužel s tímhle konceptem odněkud přišla i představa, že si člověk do holičského křesla přichází také popovídat, ba snad i vymluvit se ze svých těžkostí, že kadeřník je zároveň také nějaká jeho vrba, jeho terapeut.

Podobnou potřebou vnucovat se s hovorem také často trpí taxikáři, jako nedávno jeden, který mě během cesty stihnul poučit o principech fungování kuplířsko-taxikářské mafie v dotyčném regionu; nakonec z něj vypadlo, že je bývalý kamioňák a několik let předtím nepřišel do styku s živým člověkem. Budiž. V zásadě mě ale nijak netěší vysvětlovat někomu, v čem spočívá moje práce, protože on to pro člověka mimo obor zas takový odvaz není. Že nesleduji mistrovství světa ve fotbale, protože mě prostě nezajímá, ať už ho pořádá kterákoli orientální despocie, která si to může dovolit zaplatit. Kam pojedu v létě lyžovat a jestli budu za prezidenta volit Losnu, nebo Mažňáka.

Čtěte také

A tak mě napadl byznysový plán. Co kdyby existovala nějaká apka ke stažení do telefonu, která by uměla vyhledat provozovny, kde obsluha při práci nechá pusu prostě zavřenou? A možná by se dalo jít ještě dál: co kdyby se převrátil princip sociálních médií a člověk by mohl místo přidávání přátel označovat lidi, se kterými se – třeba i časově omezeně – nechce setkat? Samozřejmě by akceptoval, že jiní se zase nechtějí stýkat s ním, a existovala by i funkce pro situace, kdy se člověku nechce mluvit vůbec s nikým. Vznikla by tak dokonalá asociální síť.

Přeháním? Na jisté konferenci mi jeden německý profesor řekl, že podle toho, jak mě tak vidí, jsem „společensky úspěšný misantrop“. Nevím. Možná mě tím chtěl pobídnout, abych se nad sebou zamyslel. Ale možná, že to také byl jenom small talk.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio