Jan M. Heller: Kokstalgie

16. listopad 2022

Znám zemi jménem Kokstalgie. Neleží na žádném kontinentu; je to čirá utopie. Vládne tu spravedlivý režim: všechno se odvíjí od čísel. Přednost má to, co je větší. Velké korporace, velké průmyslové podniky, velké agrokombináty, velcí telefonní operátoři. Ti všichni rozhodují o tom, že ten, kdo je menší, dostane co nejméně a zaplatí za to co nejvíc. V čistém souladu s demokratickými principy tu vládne průměrnost, ta největší ze všech většin.

Průměrnost je vzývána u voleb a oslavována v knihách a ve filmech. Co je menšinové, tedy jiné, je automaticky podezřelé a nebere se na to ohled a vůbec, mělo by se to raději někam schovat a nerušit.

Čtěte také

Hodnoty v Kokstalgii vznikají mechanismem, jímž se co největší díl zisku přesouvá ke mně a co největší díl ztráty se nakládá na ostatní. Vše musí sloužit k užitku a to, co k užitku neslouží, je logicky zbytečné. Koupit továrnu na venkově tu znamená nejprve propustit všechny, kterým dávala práci, a dovézt si levnější a povolnější dělníky ze zemí, které mají větší smůlu.

Následně to znamená zničit všechny lokální dodavatele a dovézt si z výše zmíněných zemí také levnější a horší suroviny. Místní sociální vazby, krajina a příroda k užitku nejsou. Výsledný produkt je ovšem také šmejd, ale koho to mrzí? Je čas zmenšit porci u nejoblíbenější značky o dvě deka a cena zůstane stejná. Chvíli se počká, co řekne trh, a protože neřekne nic, tak se ještě jedno deko ubere, v milionové produkci to v součtu udělá pěkné číslo. Cokoli může sloužit k tomu, abych ušetřil a sám sobě přilepšil, ať slouží.

Čtěte také

V Kokstalgii se nenosí vzdělání, obzvláště ne to, které není k užitku, to znamená: není okamžitě aplikovatelné ve velkém průmyslu. Za skutečnou práci se pokládá hlavně ta, která se dělá rukama, na to ostatní stačí škola života. Moudrost se tu nezískává vzděláním, ale věkem a zkušenostmi. Pravdu má automaticky ten, kdo je starší, ten mladší potřebuje hlavně srovnat, aby nemyslel na blbosti. Kokstalgie nemá potřebu se nikam rozvíjet, spoléhá na hodnoty prověřené časem.

Takovou hodnotou je třeba přirozená dělba práce mezi pohlavími. Děti se vychovávají ponižováním a tresty, protože je to tak pro ně nejlepší, aspoň z nich nevyrostou citlivky a nebudou překvapené, až zjistí, o čem život je. Mezi tradiční hodnoty patří také vlastenectví, rodilý obyvatel Kokstalgie nemá rád, když mu do jeho země lezou nějací cizáci, kteří by mu chtěli do něčeho mluvit. Ono totiž úplně stačí, když v ní rozhodují domácí.

Čtěte také

V Kokstalgii se komunikuje pasivně agresivně až neurvale. „V rámci zkvalitňování služeb našim zákazníkům je tato pobočka trvale uzavřena,“ chechtá se autor cedule na zamčených dveřích expozitury velké banky a přidá zdvižený prostředníček: „Děkujeme za pochopení.“ Normou je buď arogantní přezíravost či přímo hrubost, anebo snaha vyhnout se nepříjemné komunikaci úplně: k tomu slouží webové stránky velkých firem, na kterých je obtížný zákazník stále přesměrováván, dokud to nevzdá, nebo zákaznické linky, kam se nedá dovolat. Pracuj, nakupuj a plať, člověče, a neobtěžuj.

Kokstalgie je naštěstí tvořena hrdými individualitami, které si nenechají ve svém životě diktovat, co si mají myslet, co mají kupovat, co mají dělat a co můžou nebo nemůžou porušovat. Hrdé individuality ovšem nepěstují žádné rovnostářství: já budu první, kdo ti začne tykat. Symbolem hrdé individuality je soukromé vlastnictví, které je nedotknutelné. Samozřejmě to moje, ostatním z něj vyplývá povinnost vytvářet mi podmínky k jeho využívání.

Čtěte také

V Kokstalgii má třeba každý přirozené právo dojet autem kdykoli kamkoli a také tam přímo zaparkovat, nejlépe zdarma. Auto je soukromé vlastnictví, takže má přednost: je to veřejný prostor, který se mu musí přizpůsobovat. Za hranicemi soukromého vládne ekonomická lhostejnost: tam rozhodují jinačí kadeti, ty, co tě nepálí, nehas.

Kokstalgie není na žádné mapě. Ale existuje. Je hluboce uložená v nás – nejen v hlavách praobojživelných krytolebců v šedých oblecích, ale nás všech. Bojím se, že ještě dlouho bude.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.