Jan M. Heller: Humanitas

12. leden 2023

Poslední dění okolo neudržitelných platových podmínek na filozofických fakultách, tedy další zoufalý pokus přesvědčit ty, kteří o tom rozhodují, že takhle to už vážně dál nejde, mi připomněl obecnější otázku: čím to, že tato společnost ve své většině tak okázale opovrhuje vzděláním, zejména v humanitních a společenskovědních oborech.

Začít je vhodné v předlistopadové době; dál do dějin nevidím. Komunistický režim navenek preferoval dělnictvo, tedy ty, kteří se živí rukama, třebaže ve skutečnosti je, slovy Václava Havla, „ponižoval a vykořisťoval“.

Čtěte také

Na další rovině byl posedlý budováním a pro svoje obří a megalomanské projekty v těžkém průmyslu, dopravě, energetice nebo bydlení potřeboval techniky a inženýry. Na druhé straně ovšem likvidoval inteligenci jako takovou a cílem jeho zločinného likvidačního tažení byli zejména právě humanitní vzdělanci – filozofové, duchovní. Bál se jich.

Období po pádu režimu bude jednou v učebnicích popsáno jako doba střetu mezi idealismem a pragmatismem, ztělesněnými osobnostmi obou Václavů. Tady někde začalo dělení oborů na „užitečné“ a „zbytečné“. Protagonisté těch druhých už nebyli kriminalizováni, ale vystaveni přehlíživosti a pohrdání. „Co s tím, proboha, budeš dělat?“ slýchal jsem ze všech stran, když jsem se v polovině devadesátek hlásil na filozofickou fakultu. „A až to vystuduješ, tak budeš co?“ Dokud podobné otázky padaly od příslušníků generace rodičů, dalo se to ještě pochopit; smutnější bylo narazit na ně přímo mezi fakultními kolegy.

Čtěte také

„A to tě uživí?“ zeptala se mě jednou kolegyně studující jakousi jazykovou kombinaci na translatologii. Inu, znalost češtiny a světové literatury mě tehdy už jakožto nakladatelského redakčního eléva živila docela slušně. Dnes se ze všech sil snažím překonat škodolibost a nemyslet na to, zda tato dáma nedostává podobné otázky od svého okolí, protože přesvědčení, že její práci už zcela zastane strojový překlad, je sice mylné, ale rozšířené.

Tato i předchozí linie bohužel pokračuje do současnosti, protože o věcech veřejných stále rozhodují lidé vrostlí do popsaných myšlenkových vzorců, ačkoli jsou dnes ve věku, kdy by jim samotným i jejich okolí nejvíc prospělo, kdyby si po celoživotní namáhavé práci šli už konečně zaslouženě odpočinout.

Poslední dějství se odehrává už v našem století a hlavní roli v něm hraje populární klišé absolventa gender studies za pultem v jistém řetězci rychlého občerstvení, který svoje provozovny bůhvíproč nazývá „restauracemi“.

Čtěte také

Občas se objeví odkazy na takzvaně „zbytečná“ témata diplomových prací. Proč se tu otloukánkem staly zrovna gender studies, by stálo za samostatnou úvahu, nicméně tady se protistrana fatálně mýlí i takříkajíc o patro níže: žádná diplomová práce na světě nedokáže přímo ovlivnit životy druhých.

Diplomka není od toho, aby přinášela nové vědecké poznatky, ale má se jí prokazovat schopnost kritické práce s informacemi. Když si někdo zvolí jako téma třeba i příslovečnou nesmrtelnost chrousta a při tom prostuduje dosavadní literaturu k tématu, správně ji utřídí a interpretuje, tak za to ten magisterský titul dostane a je to tak správně. Pravda, nesmí při tom dojít k závěru, že chroust nesmrtelný je.

Leč dosti žertů. Zmíněné tři siločáry se spojují v jednu výslednici, která je nejen „toxická“, jak se dnes módně říká, ale přímo smrtící. Při pohledu na ruskou agresi na Ukrajině je přinejmenším na druhý pohled jasné, že válka se nevede jen na bojišti, ale že nesmírně důležitá je i správná práce s informacemi.

Čtěte také

K tomu je ovšem potřeba sémantika, filozofie jazyka, lingvistická pragmatika, aplikované obory jako teorie médií. Jiný příklad: technici a inženýři jsou jistě schopni vyprojektovat a postavit vysokorychlostní trať a nasimulovat proudy těch, kteří po ní budou jezdit; nicméně se vyplatí přizvat si také odborníky na to, jak nová trať změní sídla podél ní, skladbu obyvatelstva a jeho způsob života. Tedy hlavně sociální geografy a kulturní ekology.

A to jsou jen dva mikroskopické jevy mezi miliardami dalších v komplexním světě, který nás obklopuje a je díky informačním technologiím ve své komplexnosti okamžitě dostupný. Proto totéž, co platí v detailu, platí i v celku: jedno nemůže existovat bez druhého, má-li fungovat celek. A politika, jejímž úkolem je spravovat věci veřejné, se nemůže obejít ani bez čísel, ani bez hluboké znalosti filozofie a historie.

Čtěte také

Úplně aktuálně již zcela nepochopitelné a doslova dechberoucí je pro mě vidět, kolik lidí, a to velmi vzdálených od vyznavačů „selského rozumu“ a absolventů „vysoké školy života“, je schopno zcela vážně obhajovat, že nevědět, jak se tvoří kravské mléko, nebo neznat dílo Karla Čapka, je vlastně úplně v pohodě.

Nemám ambici zde celou složitou pozici vyargumentovat, není na to prostor a ani nejsem tou správnou autoritou. Ale myslím, že ti, kteří tu autoritu mají, by měli pokud možno dřív než později začít. Otevřené dopisy děkanů už nestačí. Je třeba mnohem víc vysvětlovat ve veřejném prostoru, z gruntu přeposunovat důrazy ve školství. Tenhle intelektuální tribalismus totiž nemůže přinést nic dobrého, zrodí se z něj jen další černobílé parcelování světa na binární opozice. A tím se nejen nevyhrávají války, ale prohrává budoucnost.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.