Jan M. Heller: A kam se teda chodí kouřit?

17. říjen 2023

Posuzoval jsem pro jedno pražské nakladatelství rukopis nového, původního románu českého autora. Tématem bylo neporozumění mezi generacemi z pohledu pětačtyřicátníka, který pociťuje nesoulad mezi tím, jak vnímá svět jeho stárnoucí otec, on sám a jeho dvacetiletá dcera.

Jistě, generační rozpory byly už za časů Čapkova pračlověka Janečka, jsou a budou. Tato próza však přináší něco nového: postřeh, že z rodičů se dnes stávají dezorientované děti dřív, než tomu bylo v minulosti, kdy starého člověka vystrkovaly ze světa až na sklonku života nemoci a úbytek sil. Dnešní svět se mění tak rychle, že mu přestáváme rozumět už v mnohem nižším věku.

Čtěte také

Občas se po letech vracím na místa, kde jsem trávil dětství, a pozoruji nejen, jak se změnila ona sama, ale zejména jak postupně mizí jejich spojnice s mým životem. Budovy stojí, ale patří novým majitelům a slouží jinému účelu. Kdekdo se odstěhoval, mnozí už nežijí, z těch, co zůstali, byli tenkrát leckteří ještě děti a dnes mě už nepoznají. Místo je to stejné, ale já už jsem v něm cizinec. Představuji si, že stárnoucímu člověku se v takové místo, které nepoznává a uprostřed něhož stojí úplně bezbranně, nerozumí mu a všemi je přehlížen, postupně promění celý svět.

Právě v tom spočívá unikátní situace románového protagonisty, kterému je dnes – stejně jako mně – pětačtyřicet. Od otce ho dělí neporozumění ve věci stále rafinovanějších technologií, proměn pracovních návyků a étosu nebo třeba migrační krize. Dcera naproti tomu řeší úplně jiné problémy: angažuje se v environmentálním hnutí, pokládá za samozřejmé, že existují duhoví lidé, a odmítá spolupracovat s úřady. To všechno přináší situace, které by byly komické, kdyby nebyly přímo děsivě reálné.

Čtěte také

A přesně proto je druhá podstatná věc, na kterou se prozaikovi podařilo poukázat, dekonstrukce devadesátkového mýtu. Velmi vítám, že k ní konečně dochází, jak je zřejmé i z jiných, již publikovaných próz, které si dovolují zpochybňovat černobílou binární opozici komunistického marasmu a polistopadového ráje na zemi.

Aby nevznikl omyl, marasmus komunistického režimu by mě zpochybňovat ani nenapadlo. Ale docela utkvěle si myslím, že by si devadesátkoví transformátoři měli nechat líbit některé otázky. Zda volný trh opravdu vyřeší všechno – například bydlení. Zda je skutečně chudoba věcí individuální volby každého, protože se prostě jen málo snažil. Anebo třeba zda je nutné, aby se 90 procent veřejného prostoru řídilo potřebami automobilu. Ale hlavně: zda už o těch věcech můžeme diskutovat, jestli můžeme tyhle otázky klást, aniž by tazatel byl umlčován s tím, že je milovník starých pořádků.

Čtěte také

Snad tím už končí nejen dlouhé období disociativní fugy v české próze, která se konečně přestane snažit vybojovat bitvy staré sedmdesát let a začne se soustřeďovat na ty současné. Hlavně doufám, že se ty současné konečně začnou řešit i na fórech, kde se řešit mají. Vzpomínám si, jak jsem se po své první cestě letadlem, rovněž v devadesátkách, zmínil nějakému příbuznému ve věku mého tatínka, že celý let je nekuřácký. „A kam se teda chodí kouřit?“ zněla nechápavá odpověď.

Dnes to už zní jako anekdota, ale dosaďme si místo kouření třeba parkování a je myslím jasné, o čem se tu vede řeč: je to otázka generační. Problémy, kterým čelí dcery, se nemohou řešit nástroji z výbavy otců a dědů. Snad to šlo ještě v době, kdy generace žily společně. Ale rozhodně to nejde dnes.

Čtěte také

A už vůbec to nejde skrýváním vlastní bezradnosti za aroganci vůči mladším. Současnost mi stále více připomíná poválečné Německo, v němž se páprdovská generace bývalých nacistů jaksi zcela samozřejmě chopila vesla i v nové době. Trvalo až do 60. let, než se jejich potomci začali ptát: Když máte pořád tolik řečí na adresu zkažené mladé generace, když nás pořád chcete umlčovat a tvrdit, že jsme nic nedokázali, tak vy jste v třetí říši dělali co přesně? Ale pravdu!

V Německu to skončilo Frakcí Rudé armády. Tomu se u nás snad vyhneme a nebudou tu hořet a vybuchovat auta. Ale k tomu je potřeba, aby si svoje odpracovaly všechny tři generace, které jsou v tomhle dialogu aktivní.

Rukopis jsem k vydání doporučil.

autor: Jan M. Heller
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.