Alena Zemančíková: Mosty a lávky
Do vsi, kde jsme se rozhodli bydlet, se jede z Chebu přes údolí řeky Odravy. Kdysi na ní byla celá řada vodních turbín, které poháněly přádelnu a papírnu, drtič štěrku a mlýn. Tuhle říčku musí překonat každý, kdo chce do naší vsi dojet, a tehdy, na konci 80. let 20. století, přes ni vedl betonový můstek.
Nás cestující velice bavilo manévr sdílet, řidiči samozřejmě situaci hodnotili jinak. Takže nebylo divu, když pouhý rok poté, co jsme se do vsi nastěhovali, začala stavba nového mostu.
Čtěte také
Ale jezdilo se pořád po tom starém, který ze svého místa vedle pokojně pozoroval probíhající stavbu betonového díla, na kterém se pohodlně vyhnou dvě vozidla. Doufali jsme, že až se nový most dá do provozu, ten starý zůstane zachován jako připomínka starých časů drobného průmyslu, jako chráněná památka. Proč ne? Vždyť ničemu nepřekáží a je tu už nejméně sto let. Ale zálibu ve starém můstku s námi správa silnic nesdílela.
Tutéž řeku Odravu, německy Wondreb, překlenoval o pár kilometrů dál po proudu jiný betonový most, větší. Vedla po něm silnice, kterou se odpradávna jezdilo z Chebu směrem k Mariánským Lázním. Silnici pohltila roku 1961 voda přehrady Jesenice, ale oblouky mostní konstrukce zůstaly nad hladinou. Podivný most uprostřed jezera je dodnes vidět z vlaku, zrcadlí se ve vodní hladině a vypadá jako oko.
Čtěte také
„Žádný jednou zbudovaný most nemůže přestat být mostem, aniž by se zřítil,“ napsal Franz Kafka ve své povídce z roku 1917.
Zvláštním případem mostů jsou ty, které překlenují železniční trať. Na nich si člověk uvědomí, jaký zářez do krajiny železnice představuje a jak fatálně může od sebe oddělit obě strany krajiny, oba břehy té železné řeky, tvořené kolejemi. V Plzni jsme bydleli poblíž lávky, která vedla přes celé obrovské kolejiště plzeňského nádraží. Jako děti jsme se chodily z té dlouhé lávky dívat na vlaky, tehdy ještě byly některé taženy parní lokomotivou, která nás zahalila oblakem dýmu a sazí.
Čtěte také
Babička nám vyprávěla, že dědeček, kterého jsme nepoznali, pracoval u dráhy a při posunu vlaku přišel o nohu. Železničáři bydleli ve čtvrti, které se bůhvíproč říká Petrohrad, v takových dělnických bytech s výlevkou a záchodem na chodbě. Když jsem v tom bytě o mnoho let později bydlela se svým mužem, chodili jsme se na tu železniční lávku hádat, aby nás děti neslyšely. Neslyšel nás tam nikdo, do našich sporů v noci pronikaly jen stručné pokyny posunovačů. Dodnes mám v paměti zvuky nočního nádraží, té jeho nákladní části, kde se řadí a rovnají vagóny podle váhy a místa určení a lidé na sebe při tom všelijak pokřikují.
Když lávku přes plzeňské kolejiště rozebrali, postavili na jejím místě silniční most.
Čtěte také
Ale v Chebu byla ještě fantastičtější železniční lávka. Na staré točně stály ještě vyřazené parní lokomotivy. Stály tam jako sochy, upomínající na někdejší slávu a význam chebského nádraží, společně vybudovaného čtyřmi železničními společnostmi, které přepravovaly náklady a cestující mezi tehdejší rakouskou monarchií, Bavorskem, Saskem a Durynskem.
Nádraží bylo stavbou stejně reprezentativní jako to plzeňské, ale bylo na konci 2. světové války vybombardované, z jeho původní podoby zůstaly jenom cihlové budovy v okolí výtopny. A tudy právě vedla ona lávka.
Jednoho dne se tahle lávka prohnula tak, jako most ze sna v povídce Franze Kafky, nezřítila se sice, ale byla uzavřena a posléze rozebrána. Zaznělo také, že lávka vlastně není potřebná, že se do sousedících městských částí dá dostat po silnici, kudy jezdí i městský autobus, a stavba nové lávky že vyjde velice draho.
Čtěte také
Ale dopadlo to dobře. Nedávno byla nová železniční lávka v Chebu otevřena: město se nakonec rozhodlo ji obnovit. Je velice dlouhá a elegantní a opět poskytuje impozantní pohled do gigantického kolejiště, kde sice už nestojí trosky starých parních lokomotiv, ale všechny seřaďovací koleje jsou zaplněné vagóny s dřívím. Tisíci vagónů, které se v noci, když utichne provoz osobních vlaků, rozjíždějí do nejrůznějších stran, doprovázeny křikem posunovačů.
Ve dne je na lávce úplná promenáda, rodiče zdvihají své malé děti na zábradlí, aby se podívaly dolů na koleje a na vlaky. A tuhle ve všední den šla přes lávku školka. Děti šly v bezpečném korýtku, ale v polovině lávky se výprava otočila a mířila zpátky. No jasně, paní učitelka nemůže každé dítě zvedat na zábradlí, dokonce nesmí, a malé děti přes betonový okraj na koleje a vlaky nevidí.
Až na tu drobnou dětskou reklamaci je lávka opravdu zdařilou, bezbariérovou a bezpečnou cestou z jednoho břehu železniční řeky na druhý. Když se nic zlého nestane, vydrží sto let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
