Václav Vokolek: Zimní procházka
Vyjít si na procházku do zasněžené krajiny za městem je v posledních letech velice vzácné, obvyklejší je zajet si zalyžovat do Alp. Ale procházet se? Do sněhu otiskujeme stopy vedle tolika zvířecích a ptačích. Jsou důkazem neviditelných obyvatel krajiny, které současný člověk nepotkává. Zimní procházka skončí nečekaným stmíváním.
Zimní večer je klidný. Nezvykle tichý. Bílá krajina osaměla a jen vrány vrhají stíny do bělostných polí. V krajině bylo možno před nedávnem spatřit tři krále, jen se mihli na cestě do Betléma, ale i ten je najednou až příliš daleko. Právě vcházíme do znamení Vodnáře.
Čtěte také
Je to zvláštní čas. Mnohé se pod sněhem začíná probouzet a mnohé by se mělo probouzet i v nás. Znamení Vodnáře bylo symbolem zrození a sil, které k němu vedou. Astrologie toto období spojuje s Úranem, praotcem řeckých bohů, jenž se zrodil z beztvarého chaosu. Ten v sobě obsahoval všechny možnosti, všechny síly. To je dobré si v zimní krajině uvědomit a snažit se být zrození sil zúčastněn. Proto se ve starověku považoval za měsíc očisty, očisty před novým zrozením. Poutník by si měl uvědomit, že bez ní do jarní přírody může vstoupit jako nezvaný host.
A právě prapodivný host náhle do krajiny vstoupí. Je to host divoký, nespoutaný. Masopust. Začíná doba hýření a podivných zvyků. Masopust. Dá se vysvětlit hodováním mezi dvěma půsty, ale říkejte to bláznivým maskám, které se potácejí, třeba na Hlinecku, zasněženou krajinou. Medvědu spolu se Židem, bábě s Turkem, kobylí hlavě, rasovi a slaměníkovi. Nebudou vám rozumět a ještě si z vás udělají legraci.
Čtěte také
Masopust vtrhne do krajiny hned po Třech králích, je hlučný, pestrobarevný, divoký. Někdy je krátký, jindy dlouhý, to záleží na datu Velikonoc. Musí totiž skončit den před Popeleční středou. Tyto zákony jsou neúprosné, i sám Bakchus neboli Bakus se jim musí podřídit.
Podivné věci se děly v čase českého masopustu za hranicemi v Německu. Tam podle Jacoba Grimma, jazykovědce a sběratele pohádek, táhla zimní krajinou bohyně Holda s celým vojskem duchů. Divokou tlupu vede šedovlasý stařec s bílou holí zvaný Ekart. Družina je to hrozivá. Jsou v ní lidé nedávno zemřelí, jeden z nich jede na dvojnohém koni, druhý je přikován ke kolu, další jsou bezhlaví nebo s hlavami visícíma u pasu.
Čtěte také
Hodně to připomíná divokou jízdu, o níž si lidé se strachem povídali ještě v 19. století. Paní Hilda je něco jako naše známá Bílá paní, je ale navzdory svému průvodu paní laskavá. V čase, kdy masopust končí, prohání se krajinou a stará se o píli přadlen. Kde je vše v pořádku, dává své požehnání, ale nedbalé a líné přadleny dovede potrestat.
Na bujnost masopustu najdeme mnoho stížností. Ctihodný děkan v městě Slaném Vavřinec Rvačovský z Roudnice dokonce vydal, „pro hroznou lidstva na mravích zkaženost“ roku 1580 objemný spis s názvem „Massopust: kniha o uvedení v pravou a Bohu milou pobožnost, skrz kratochvilné o dvanácti synech Massopustových, patriarších pekelních, rozjímání, spasitelná naučení dávající, proč se jejich tovaryšství všichni varovati mají!“
Čtěte také
Byla to kniha mravoučná. Autor ukazuje na jednotlivé hříchy a špatné vlastnosti, které se během masopustu projevují. Masopust je podle Rvačovského čas, kdy ďábel s Nepravostí zplodí všechny neřesti. Jedna z nich, Pýcha, se stane manželkou Massopusta a mají spolu dvanáct synu, „vnuků ďáblových“. Na závěr knihy dojde k soudu a Massopust je s celou svou podařenou rodinou vypovězen ze všech křesťanských zemí a umírá v „nemoci nejhorší“.
I když neodsouzen, masopust končí. Musí. Zítra již nastává doba postní. Poslední průvod končil někdy o půlnoci podivuhodnou alegorií. Těsně před půlnocí se za obecného žalu pohřbívá Bakchus, Masopust. Je to symbolický půlnoční rituál. Od hudebníků se půjčila basa, zavinula se prostěradlem jako rubášem, a odnesla na dvůr. Tady nastává loučení s vědomím, že Masopust čeká zmrtvýchvstání. Nakonec basu pozůstalí odstrojí a vrátí hudebníkovi. I to vše je veselé. Všichni vědí, že se basa zase rozezní. To již s jarem…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
