Václav Vokolek: Zimní čas

26. leden 2021

Jestliže víme, že léto krajinu otevírá dokořán, pak ji zima zamyká na tři zámky. Prvním je chlad, druhým zámkem je temnota a třetím prázdnota. Ten třetí zámek je docela jednoduchý, krajinu opustili ptáci, lidé, slunce, zůstala jí jen studená krása. A tu poutníci rádi vyhledávají, protože vědí, jak je přitažlivá.

Zimní cesty nejsou jen na lyžích, poutníci rádi nacházejí zimní krásy na neprošlapaných cestách. To když se stane bílý zázrak a do krajiny napadne sníh.

Čtěte také

Zimu máme v sobě od dětství uloženou jako idylický čas zrcadlící se v typických Ladových kresbách. Ty máme od dětství vtisknuté v duši, v tom je jejich velikost. Zimu vnímáme jako kulisu Betléma, třeba právě toho vystřihovaného od Lady. Taková představa vznikla jistě proto, že zimní období začíná vánočními svátky, jejichž idyličnost dodnes nevyprchala.

Ale přežít zimní období bylo ještě v 19. století na mnoha místech v české kotlině, třeba na Šumavě, velice složité. Příroda byla v tomto období nelítostná a venkovský člověk v horách o své přežití musel doslova bojovat. Není proto divu, že si zimu personifikoval jako bytost člověku nepřátelskou. Paní Zimu si venkovští lidé představovali jako zlou, nelítostnou a nerudnou stařenu a vyprávěli o ní poněkud kruté pověsti.

Bývala většinou spojována s řadou zákazů. Na Chebsku nesměly ženy o Tomášské noci, tedy na samém konci zimy 7. března, příst. Tradovalo se, že by přišla paní Zima a provinilce potrestala.

Čtěte také

Zima souvisí s obdobím kozoroha. I když se to v krajině v nejmenším nezdá, je to čas zlomu. Síla slunce, a tedy světla, se začne pomalu, nenápadně vracet. Právě tento návrat životních sil by poutník neměl propást a kde jinde než v krajině. Pro poutníka jsou měsíce zimního času dobou zajímavých cest se spoustou odlišných, zimních zážitků, které se výrazně liší od těch z ostatních ročních období. Krajina je totiž úplně jiná a to skutečné poutníky přitahuje. Působí klidně, je vyčkávající, spící, a možná i snící. Vše v krajině zdánlivě spí, ale vše již nabírá sílu ke znovuzrození. Čeká se na slunce a to se po slunovratu do krajiny začíná vracet.

Ve všech kulturách bylo slunce vnímáno jako nejvyšší kosmická bytost, božská mocnost, její absenci si v posledních dnech před slunovratem uvědomujeme. Představa, že slunce se k nám zase vrátí, musela být oslňující. Proto tolik svátků, obřadů, obětí. Návrat slunce byl návratem života a zárukou budoucnosti.

Čtěte také

Není také vyloučeno, že vše únorové souvisí s keltských svátkem, který se jmenoval imbolc. Byl to jeden z nejdůležitějších keltských svátků, které v kruhu času vytvořily kříž. Protnutí vertikálního s horizontálním. Nebes a země.

Slavil se počátkem února, kdy se již viditelně začíná prodlužovat den a kdy začínala pro pastevce důležitá laktace ovcí. Ke svátku se vázaly rituály spojené s očistou, takže slavnostní omývání a očista ohněm. Imbolc byl zasvěcen významné keltské bohyni Brigit. Podle křesťanské tradice se v ten čas měla narodit sv. Brigita, zakladatelka irského křesťanství.

Brigit byla velká mateřská bohyně a stala se ochránkyní všeho živého, všech plodivých sil přírody, starala se o vše narozené. Brigit byla také chápána jako strážkyně posvátného ohně, ostatně to převzala i sv. Brigita. V jejím klášteře byl neustále udržován oheň, pod vzrostlým hlohem a její klášter v Kildare byl pojmenován podle prastarého dubu, jenž tu stál ještě v 10. století.

Čtěte také

O imbolci je již den o celou hodinu delší. Je jisté, že se příchod slunce nezastaví. To je velký dar a pro dávného člověka zázrak. Krajina zimy vstupuje spolu s přibývajícím světlem do znamení Vodnáře.

Letošní zima je ve všem jiná než ty třeba před sto nebo dvěma tisíci lety. Oslavy keltský svátků jsou zapomenuty, tři krále nespatříme, Hromnice jsou nesrozumitelným slovem. Přežít zimu nic neznamená a paní Zimu si představíme snad pouze jako paní oblečenou do super lyžařského obleku. Nebo do kostýmu covidu-19? Letošní zimu na výběr mnoho nemáme.

autor: Václav Vokolek
Spustit audio