Václav Vokolek: Sázíme na budoucnost
Ve vlacích na nádražích, v metru nás náhle obklopily pěkně graficky navržené plakáty a billboardy. S překvapením čteme: Jeden Čech – jeden strom.
Abychom přece jen vzkaz pochopili, je nám nadací Tipsport vysvětleno: Spolu vysázíme deset milionů stromů. V časech bezduchých volebních plakátů by nám lidské tváře vsazené do korun stromů mohly připadat sympatické. Ovšem jen na okamžik.
Čtěte také
Pomineme-li představu, že stromy sází nemluvňata, staří lidé a nemocní, jen tak oněch báječných deseti milionů dosáhneme, je představa náhle vysázených milionů stromů groteskní. Jakési živelné sázení by mohlo z České kotliny udělat kotlinu značně zarostlou.
Vlastnící lesů by se asi neradovali z deseti milionů sazečů vnikajících do lesních porostů a parků a zanechávajících za sebou chaoticky zasázenou zeleň. Nehledě na to, že podíváme-li se na staré fotografie, naše země nepříjemně zdivočela, zarostla. Před sto lety měl každý strom své místo a krajina se stávala vzorně udržovanou zahradou. Člověk pokládal stromy nejen za budoucí materiál, ale za blízké bytosti a dokonce je i spojoval s posvátnem. Strom byl člověku spolubydlícím na matce zemi. Podívejme se na skupinu stromů s lidmi spojených v jejich malých místních dějinách.
Čtěte také
Horská vesnička Těpeře se usadila vysoko na Jizerou. Byla založena patrně již ve 14. století. Již její název mnohé vypovídá. Těpeřit znamenalo kdysi těžce táhnout, těžce cosi vléci. Cesta do vsi byla, a je doposud, skutečně namáhavá a zdejší půda chudá a neúrodná. Takže bída. Trochu se vše zlepšilo, když se tu objevila náhodou břidlice a na začátku 19. století se tu otevřely malé lomy. Dovední obyvatelé si také přivydělávali sklářstvím. I zde, na chudém konci světa, můžeme najít zcela neznámé posvátné místo spojené se stromy.
U silničky, která se v mnoha zákrutech vyšplhá jizerskou strání až k Těpeři, nás překvapí bílá kaplička schovaná mezi čtyři staré lípy. Stromy v takové nadmořské výšce jsou vystaveny nepřízni povětrnosti, ale čtyři těpeřské lípy jsou na první pohled zdravé, nepolámané a působí neobyčejně vitálně. Třeba se v magické čtveřici posilují navzájem.
Čtěte také
Staré stromy v obcích měly odedávna své pevné místo a jejich dějiny jsou s pamětí stromů úzce spjaté. Kdysi byly uctívány, s takovými se dodnes setkáme na návsích, sázely se tak zvané rodové stromy a samozřejmě se stromy vysazovali ke kaplím a sochám svatých. Staré stromy se tak spojily s duchovním prostorem obce, který nebyl obehnán plotem a nikomu nepatřil.
V kapli obklopené stromy stály ještě před válkou tři sochy. Stál tu svatý Josef, pomocník v zoufalých situacích a strážce rodinného klidu, svatý Jan Nepomucký, patron Čech, a svatý Florián, který ochraňoval před nebezpečným ohněm. Byla tu zvláštní a zcela obvyklá vazba – stromy chránily kapli, která v sobě ukrývala tři světce chránící obyvatele obce. Tato vazba, zdála se tak pevná, se zcela přetrhla.
V Těpeřích se vyprávělo, že v pruskorakouské válce pod lipami u kapličky hledali stín pruští vojáci, docela idylicky odpočívali v nepřátelské zemi, okamžik mezi jednotlivými chvílemi nesmyslného krveprolití. Třeba právě stín u kapličky odradil vojáky od rabování.
Čtěte také
Netrvalo dlouho a přišlo jiné krveprolití, daleko katastrofálnější, celosvětové. V časech první světové války, která se nevyhnula ani tak nepatrné vsi, se pod čtyřmi lipami opuštěné ženy modlily ke třem světcům za návrat svých manželů. Kolik jich bylo vyslyšeno, netušíme.
Spojení člověka a stromu je pradávné. S výjimečným stromem se první lidé setkali již v ráji. Člověk jistě některé stromy pokládal za bytosti a svým obnovujícím se šatem z listí mu připomínal zázračné znovuzrození života. Svou vertikalitou mohl připomínat onu osu světa, ktera spojovala všechny tři kosmické oblasti – podzemní svět, zemi a nebesa. Ale především; starý strom vzbuzuje úctu. Měla by být povinná. Takže miliony stromů na billboardech jsou iluzí, nejasnou sázkou na ještě nejasnější budoucnost. Ve skutečnosti je třeba chránit nejen významné stromy, ale i příběhy s nimi spojené. Ty nám spolu s krásou stromu pomohou pochopit mnohé, co naši předci znali a my zapomněli.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.