Václav Vokolek: Zapomenutý

17. září 2020

Termín „hrdina naší do doby“ je již dávno jedno velké klišé, snad nehmotný pomník všech klišé světa. Nebohý Michail Jurjevič Lermontov netušil, jakého džina vypustil z lahve. A přece hrdinové, skuteční hrdinové své doby existují.

Nikdo o nich však nepíše. Nejsou zajímaví, jsou pouze skuteční. Lidé si váží hrdinů na pomnících, i když jim je občas někdo odstraní. Tíha pomníků zůstává v srdci jako závaží. Skuteční hrdinové doby jako kdyby byly nehmotní

Čtěte také

Za jedním zcela zapomenutým hrdinou své doby se vypravíme do vesnice, která již dávno neexistuje. Jmenovala se Cudrovice, před válkou měla 140 obyvatel a po jejich odsunu zmizela postupně ze světa. Malebná vesnice, známe ji již jen z pohlednic, měla 24 domů, stál tu také kostel s farou a hřbitov s řadou náhrobků, o které se obyvatelé vzorně starali.

Dnes jen holá stráň beze stopy obývání a jakéhokoliv života. Náhle bez historie, ale kolik takových bylo. Ztracené obce v pohraničí připomene nečekaný a zplanělý ovocný strom v lese, fragment náhrobku se švabachovým nápisem hozený do potoka, zápis v katastru, jenž již dlouho neodpovídá skutečnosti.

A přece nalezneme zvláštní stopu, která nás k hrdinovi své doby dovede. V půvabné knize Jaroslavy Pixové o mlýnech na Blanici narazíme na citovaný článek otištěný v Českobavorských listech. Jedná se o vzpomínky bývalé obyvatelky Prachatic, která se jako dívka vypravila v roce 1947 na výlet k Blanici.

Čtěte také

Mladí lidé narazili na přízračnou ves, skutečnou ves duchů. Domy ještě stály, ale nikdo tu nežil, vše bylo za těch pár let zarostlé, na stromech ovoce, které nikdo nesklízel. Domy nebyly zamčené a uvnitř pouze nepopsatelný nepořádek. To byly stopy po poválečných zlatokopech, kteří krajem prošli jako kobylky a zanechali po sobě jen zkázu.

Výprava mladých lidí vešla také do kostela a zažili tam velké překvapení. Kostel byl v naprostém pořádku, na oltářích stály ve vázách luční květiny, dokonce růže, vše tu bylo pečlivě uklizeno. V totálním zmaru skutečná oáza normálního světa.

A v tu chvíli se ozvalo něco nečekaného. Neuvěřitelného. Shůry zazněly  varhany. Tak tu přece kdosi žije! Z kruchty sestoupil stařičký farář a začal sloužit mši. Byl šťastný, že měl po několika letech komu. Mluvil česky, s německým přízvukem. Měl na sobě potrhaný ornát, a když mladí lidé sklopili oči, uviděli zcela zničené boty. Jeho chudoba byla zjevná.

Čtěte také

Zachovalo se i jeho jméno. Emil Hübsch. Jako rakouský občan nebyl odsunut, žil v liduprázdné vsi na faře. Jedinou obživou mu bylo mléko kozy a vejce od několika slepic. Držel tu jakousi duchovní stráž, každý den v liduprázdné vsi sloužil mši i s varhanním doprovodem. Mladé výletníky překvapilo jeho jediné přání, chtěl tu zemřít. Mladí výletníci ještě po mnoha letech na podivuhodné setkání vzpomínali.

Netušili, že se Emilu Hübschovi jeho jediné přání nesplnilo. Úřady, tušíme jaké, měly obavy, že německy mluvící farář bude poskytovat úkryt záškodníkům či počínající divoké emigraci. Starý opuštěný kněz by jistě špionážním centrálám předal cenné informace! O opuštěnosti, o bídě, o nutnosti setrvat, o bližních, kteří ho museli opustit. O krutosti osudu.

Tak se rozhodlo o jeho přemístění do ústavu v Prachaticích. Odmítl. Kdo by se v liduprázdné vsi modlil? Tak byl nemilosrdně odvezen dosti daleko, kamsi k Ostravě, do domova pro přestárlé. Netuším, jaké násilí bylo použito. Ale i tam odmítl zůstat. Odešel z této země, ze své země, a odešel k příbuzným do Rakouska. Krátce na to byl opuštěný kostel zcela zplundrován, oltáře spolu s kazatelnou strženy a spáleny, přičinili se o to brigádníci z vedlejší vsi, krátce na to stavba kostela spolu se hřbitovem zanikla. To se Emil Hübsch nedozvěděl. Zdá se tedy, že být skutečných hrdinou své doby není nikdy lehké.

autor: Václav Vokolek
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.