Václav Vokolek: Ze Stodu k protinožcům

11. květen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Puhoi je novozélandská vesnice nacházející se na Severním ostrově, přibližně 50 km od Aucklandu

Českou kotlinu obchází strašidlo, strašidlo imigrantů. Lze je využít jako politický trumf, můžeme strachem z nich děsit obyvatele, argumentovat jimi při zcela rozdílných příležitostech.

Fakt, že je v České kotlině nikdo nespatřil, jistě zvyšuje jejich rafinované nebezpečí.

Čtěte také

To vše si dobře uvědomíme při návštěvě malého městečka Stodu na Plzeňsku. Obec ležící na obou březích Radbuzy byla původně vsí chotěšovského kláštera a její další historie je docela zajímavá. Nás ale budou ve Stodu zajímat ti, kteří se odtud vydali na druhou stranu zeměkoule, ti, kteří Stod navždy opustili. Kteří tu prostě nechtěli žít, i když poklidná obec je jistě k imigraci nenutila.

Faktem je, že v 60. letech 19. století byla na Novém Zélandu založena osada imigrantů ze Stodu, tedy z česko-německy mluvících obyvatel Rakouské monarchie. Zasloužil se o to zajímavý muž trochu hrdina, trochu dobrodruh a jistě i hochštapler Martin Krippner. Že pocházel také ze Stodu, nemusím patrně připomínat. Jeho život by vydal na román, ale jistě ho nikdo nenapíše.

Dotáhl to až na velitele osádky ve Frankfurtu nad Mohanem, stal se významnou osobností a jako takový odjel na Nový Zéland. Bratr jeho anglické manželky se totiž usadil v Aucklandu.  Anglická vláda potřebovala pracovité lidi a byla ochotna dát každému příchozímu pořádný kus země a organizátorovi pořádnou provizi za každého příchozího. To se nedalo odmítnout. Vzpomněl si na svého bratra ve Stodu a akce mohla začít.

Čtěte také

Roku 1863 se stodské rodiny vydaly na cestu. Bylo jich, včetně dětí, osmdesát tři. Takže vlakem do Hamburku a odtud lodí na Nový Zéland. Cesta trvala 106 dní, během ní se narodilo sedm dětí a jeden člen výpravy zahynul. A to byli teprve v Aucklandu. Pak ještě cesta na člunech proti proudu řeky Puhoi. Cíl byl horší, než kdokoliv předpokládal. Žádný ráj, který jim byl slibován.

Jednalo se o vcelku malou vymýcenou prostoru se dvěma chatrčemi. Kolem jen neproniknutelný prales. Takže žádný ráj, ale past. Imigranti neměli jiné východisko, než zůstat. Prvním úkolem bylo vymýtit pořádný kus pralesa. Nástroje k tomu neměli téměř žádné, kdo by si na takovou cestu vzal sebou pilu a sekeru? Peníze neměli také žádné. Na návrat nebylo ani pomyšlení. Nelze si představit beznadějnější situaci.

Překvapivé je, že nebožáky ze Stodu zachránili domorodci, původní obyvatelé země. Maorové. Naučili je nalézt v pralese primitivní potravu. Poradili jim s kácením obrovitých stromů a naučili je, co sázet na každý kousek získané zeminy. 

Čtěte také

Přátelství mezi Maory a Evropany ze Stodu upevnilo i to, že ve chvílích svátků se tu rozezněly housle, dudy, harmoniky a prales se rozezněl českou a německou lidovou hudbou. Maorové byli nadšeni. To vše v době urputných bojů mezi Maory a bělochy, které tu probíhaly.

Přežili díky nezměrné pracovitosti. Z poražených stromů vyráběli šindele prkna a trámy. Brzy nosily ženy do 50 kilometrů vzdáleného Aucklandu první úrodu ze svých políček. Za tři roky vedla do Puhoi silnice, na které stodští pracovali. Postavili na ní 33 dřevěných mostů.  Zní to jako pohádka, ale život někdy pohádky realizuje. Možná navzdory tvrdé realitě.

Další výprava ze Stodu dorazila roku 1866. Jejich počátky již byli lehčí. A to přimělo další osadníky z Čech, že se v letech 1872, 1875 a 1876 vypravili do novozélandské džungle za svými rodáky. To tu už byla škola, malý kostel sv. Petra a Pavla, knihovna. Moderní pila. Další Češi sem přišli po roce 1939. Byli to židovští lékaři, architekti, podnikatelé a netušili, že je po roce 1968 budou následovat další. Všichni byli pro nový Zéland potřební, a proto je vláda Nového Zélandu na své území dopravila na vlastní náklady. Proto se tu imigrantů nebojí.

autor: Václav Vokolek
Spustit audio