Václav Vokolek: Podzimní čas

Nastává období Vah. Noc a den jsou při podzimní rovnodennosti stejně dlouhé, misky na Vahách jsou na okamžik v rovině, ale od toho okamžiku se dny budou soustavně a neodvratně krátit.

Čtěte také

Václav Vokolek: Zapomenutý

V krajině zvolna mizí květy, ale všude se setkáváme s uzrálými plody. Vše dozrává ve slábnoucím slunci. Dny ještě dokáží být opojně krásné, ale na rozdíl od léta plné klidu a zralé harmonie. Dávní lidé si představovali, že slunce sestupuje do říše stínů. Do podsvětí. K duchům temnot, k drakům, k obrům, jejichž síla stoupá blízkým zimním slunovratem. Venuše, která nám doposud vládla, si vymění trůn s černou podsvětní Venuší, s hady spoutanou Persefoné, dcerou samotného Dia.

Její příběh je podzimně temný. Ještě jako dívka trhala na louce květiny a najednou se před ní rozestoupila země a z hlubin vyjel na nádherném spřežení Hádes. Vládce podsvětí. Pán temnot. Do jeho podzemní říše může každý vstoupit, ale návratu odtud není. To čekalo i krásnou Persefoné. Stala se nedobrovolnou manželkou vládce podsvětí.

Čtěte také

Václav Vokolek: Ze Stodu k protinožcům

Její matka, Déméter, ji zoufale hledala a nakonec přinutila svého manžela Dia, aby dovolil Persefoné trávit dvě třetinu roku na zemi u matky a jednu třetinu v podsvětí. Mýtus pak končí pohlavním spojením Démétry a Dia v magickém svazku „hieros gamos“.  Posvátný sňatek, sňatek Země s nebesy, objevíme ho i v mimořeckých mýtech, a v lidovém prostředí se udržel až do 19. století. 

V podzimním čase, kdy se dny tak jednoznačně krátí, si můžeme uvědomit, proč Slunce bylo vždy chápáno jako ničitel temnot a lidé ho nejen ve starověku uctívali, a Slunce se stalo trvalou součástí jejich posvátnosti. Již pro Mezopotámce bylo vítání Slunce součástí rituálů. Ve starověkém Egyptě Slunce bylo bohem jménem Re. Významné propojení boha Slunce a lidí najdeme v antickém Řecku, kdy se Slunce stalo „okem Dia“.

V antickém orfismu je Slunce „otec všeho, je velký průvodce a udržovatel všech věcí, vládce světa“. Hélios, bůh Slunce, byl ale stejně tak bohem jako démonem. Později byl svržen Apollonem, synem samotného Dia. Vlivem antiky byl zpočátku i Kristus vnímán jako solární bůh a také tak zobrazován. Výčet uctívačů Slunce by nebral konce, snad každá mytologie, včetně nám neznámých pravěkých, se Sluncem souvisela.

Čtěte také

Václav Vokolek: Jarní koncert

Slunce určovalo odjakživa životy lidí ale i svátky a s nimi spojené oslavy. To vše bylo zapotřebí stanovit a k tomu polohy slunce znamenitě sloužily. Uctívání slunce tedy vedlo k prvním astronomickým pozorováním, k prvním znalostem o pohybu nebeských těles.

Že Keltové byli uctívači Slunce, dokládá řada archeologických nálezů, například sluneční kolo vykopané v okolí Burkováku u Nemějic. Znamení kruhu, které se stalo slunečním symbolem používaným nejen u ochranných šperků, ale i v mnoha proměnách keltských ornamentů. Tutéž symboliku najdeme i v dávném světě Slovanů, v nichž opět Slunce hraje dominující roli.

V čase, kdy se Slunce ztrácí, po podzimním slunovratu to každý pozná, se ve slovanských zemích konala posvícení. Podzimní krajinu posvícení rozezvučela hudbou, lidé vířili v tanci a stoly se prohýbaly pod nezvyklým množstvím dobrot. Ještě dnes můžeme ochutnat posvícenské koláčky.

Čtěte také

Václav Vokolek: Ovidiovy proměny na stropě

Posvícení je vzpomínkou na svátek čistě pohanského původu, patrně je poděkováním bohům za bohatou úrodu. Na mnoha místech posvícení zakončila oběť – stínání kohouta. Tyto tradice přežily dlouhá století a právě to přivedlo velkého myslitele 20. století, Carla Gustava Junga k jedinečné definici: „Naše moderní duchovní orientace pyšně shlíží na mlhy pověr, na středověkou nebo primitivní důvěřivost a úplně zapomíná na to, že v nižších patrech mrakodrapu našeho racionálního vědomí s sebou v naší psýché neseme celou minulost. Bez těchto hlubších vrstev náš duch visí ve vzduchu.“