Václav Vokolek: Volyně

Dnešní židovské hřbitovy jsou opuštěné, příbuzní mrtvých zmizeli v ohnivé výhni holocaustu. Konečně řešení se téměř podařilo, na to v opuštěných hřbitovech nesmíme zapomínat. Na každém židovském hřbitově se cítíme jako cizinci my, ne ti mrtví.

Čtěte také

Václav Vokolek: Velká hora

Židé označují dodnes hřbitov jako „Dobré místo“, jako „Dům žijících“.  Zajímavé je, že rakev se jmenuje aron. To zní podobně jako aron ha-kodeš, což byla svatá truhla, v níž se v židovském chrámu chovávaly desky Mojžíšova Zákona. To vypovídá o tom, že židovská úcta k lidskému tělu je velká, i když z něj vyprchal život. Proto je dobré si připomenout to základní, co se zde odehrávalo a již neodehrává.

Hrob musel být vykopán až v den pohřbu, nikoli dříve. Když je již hrob plný hlíny, cituje se nad ním z Bible: „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ A pak zazní závěrečná modlitba za zemřelého – kadiš. To je prastará modlitba, nikdo neví, kdy vznikla. Patří k nejstarším dochovaným modlitbám tohoto světa. Není to modlitba v obvyklém slova smyslu, nejde o nějakou prosbu za pokoj zesnulého. Je to hymnus, chvála Boha. Vždyť přeloženo do češtiny znamená kadiš „posvěcení“. Kadiš se na hřbitově modlil nejstarší syn.

Čtěte také

Václav Vokolek: Postavy z jiného světa

Kadiš se pozůstalí rok po pohřbu modlí denně, po zbytek života vždy ve výroční den smrti. Zajímavé je, že kadiš se pozůstalí modlí společně s obcí. Nikdy o samotě, vždyť se jedná o společný smutek. Předepsaný počet pro modlitbu je minimálně deset lidí.

Vlastní židovský pohřeb trvá jen krátce. Bohoslužbu vede nejstarší syn. Je to čin zbožnosti vůči rodičům i znamení velké úcty k rodině, k rodu. Co může většího dítě nabídnout než poslední sbohem?

I čas po pohřbu je pro věřící Židy plný symbolů. Krásný je zvyk, že cestou ze hřbitova se utrhla hrst trávy, to aby se naplnil biblický text: Obyvatelé měst pokvetou jako bylina země,“ jak se dočteme v Žalmech. Před odchodem ze hřbitova si všichni umyli ruce, rituálně se očistili. Poslední pozdrav pak patří hřbitovu, dobré zemi: „Požehnána budiž památka spravedlivých. Ať jsou účastni věčného klidu duše.“ A pak se za truchlícími zavřela hřbitovní brána.

Čtěte také

Václav Vokolek: Mramorové setkání

To vše bychom si měli uvědomit na dlouho opuštěných židovských hřbitovech, třeba ve Volyni. Zdejší hřbitov je důležitou kulturní památkou, ale také místem, kde se již dlouho nepohřbívá. Lze doložit, že první židovští jednotlivci žili ve Volyni již před rokem 1500. Po roce 1520 se Židé začali usazovat v části města Hradčany, v témže století byla založena i židovská obec. Na Hradčanech byl založen i židovský hřbitov.

Hradčany byly v té době mimo obvod města, Židé totiž nesměli být přes noc ve městě spolu s křesťanským osídlením. Byli nuceni žít pohromadě v ohraničených místech jim vykázaných – v ghettech. S rozrůstáním židovského osídlení ve Volyni vyvstala potřeba přemístění celého ghetta. Proto volyňští Židé koupili místo pro nové ghetto, uprostřed něhož postavili v letech 1838 - 1840 synagogu, která byla roku 1890 renovována. Dnes se na webových stránkách dozvíme šokující informaci – v současné době slouží synagoga jako základní umělecká škola a jako diskotéka.

Čtěte také

Václav Vokolek: Krajina plná tajemství

Židovský hřbitov ve Volyni je nepřístupný a vzorně upravený. Najdeme tu přes 200 náhrobků, většinou mramorových. Některé jsou skutečnými uměleckými památkami na obyvatele naší země a jsou nedílnou součástí její historie. Nenechme se odradit vysokou hřbitovní zdí. Na volyňský hřbitov se lze podívat. Stačí zazvonit na dveře přilehlého domku. V bývalém hřbitovním domku totiž bydlí sympatičtí lidé. Pečují o hřbitov jako o svou zahradu. Co může být krásnějšího.