Václav Vokolek: Postavy z jiného světa

O jejich existenci se dozvídáme z pověstí, jsou vyobrazeni dokonce v chrámech, ve středověkých ilustracích a pozdějších grafikách. Stojí za to si je v letní krajině připomenout.

Čtěte také

Václav Vokolek: Mramorové setkání

Divé ženy a muži patří do nepochopitelné rodiny zelených mužů, nestvůr, ďáblů, divokých masek, příšer, apokalyptických zjevení, která najdeme na středověkých sakrálních stavbách, a nejen na nich, v celé Evropě. Jejich smysl nám uniká. Možná jsou znamením zcela „jiného světa“. Jsou jeho zvědy, pozorovateli, ale i zkamenělými vzpomínkami na něj. Přesto při pohledu na tváře a postavy skryté v kamenné výzdobě středověkých kostelů mám dojem, že kdysi právě toto mohl být i náš svět, který jsme opustili. Původní svět. Otázkou ovšem je, zda spíše on opustil nás.

V okolí Jesenice na Sedlčansku, v lesích s podivuhodnými kameny, se zdržovali „diví muži“. Chovali se tu jako hejkalové. Jak se jim někdo ozval, již byli u něj. Dali se s nebožákem do tance a zpívali: „Obrať kabát na ruby, nebudeš se bát obludy!“ Dokázali utančit k smrti!

Čtěte také

Václav Vokolek: Setkání s vílami

Ale v Jesenici se objevovaly i „divé ženy“. Než se kdo nadál, byly přímo v obci, pod okny stavení, zejména byla-li tam žena po porodu. Divé ženy se snažily zmocnit dítěte, nebo je vyměnit za své. To pak vychovávaly v lesích, podle svých zákonů.

Přítomnost „divých mužů a žen“ v pověstech ještě dovedeme pochopit, ale co dělají jejich divoké tváře v křesťanských svatyních? Na tuto otázku zatím nedokážeme věrohodně odpovědět.

Jejich umístění v posvátném prostoru, často v nejbližší blízkosti zázračného proměňování, nelze pochopit. Například v pozdně gotickém kostele v Pirně visí nad hlavním oltářem postavy divé ženy a divého muže, kteří šplhají k podivuhodně dynamickému žebroví klenby. Jsou centrem pozornosti, již pro svou velikost, polychromii a zvláštní realitu.

Čtěte také

Václav Vokolek: Krajina plná tajemství

Kdybychom tak mohli velice rezervované saské protestanty, byli mezi nimi i nebozí exulanti z Čech, zejména z Litoměřic, podezírat pouze z nezřízeného smyslu pro groteskní humor! Ale právě tento smysl podivuhodná alegorie nemá. Je to alegorie, ke které se můžeme pokusit najít klíč, i když i současná odborná literatura před vysvětlením rezignuje, jak dokazuje nejnovější monografické zpracování.

S čím se tedy v monumentálním kostele v Pirně setkáme? V závěru presbytáře v Pirně byl v 16. století postaven nádherný pískovcový oltář s množstvím polychromovaných výjevů. Mají svou ikonografickou jednotu velice přísně a přesně stanovenou. Máme pocit, že symboly duchovního světa tu jsou srovnány s mimořádnou pečlivostí protestantského světa.

Vyvrcholením složité architektury hlavního oltáře je Kristovo nanebevzetí a nad ním již jen velké znamení Ducha svatého, zlacený nápis SOLI DEO GLORIA, znak města a plastika Caritas. Celý presbytář je zalit světlem z vysokých oken a působí jako zázrak, na okamžik vystavený na odiv. Zvedneme-li ve zbožné extázi oči, směr sursum je najednou docela přirozený, spatříme podivné, docela pohoršující divadlo.

Čtěte také

Václav Vokolek: Vítězství Flóry

Pod složitou pozdně gotickou klenbou, která má až kinetické účinky založené na vířivém pohybu a proplétání klenebních žeber, spatříme dvě symetricky oddělené groteskní figury. Jsou umístěny na realistickém kmeni stromu, jenž se spouští ze skřížení složitě řešeného klenebního pole. Obě groteskní postavy mají lidské obličeje, zaměnitelné s obyvateli vzkvétajícího města, ostatně výzdoba kostela je jejich portrétů plná, ale velká těla mají porostlá hustou zelenou srstí. Jsou velice realističtí a výjev je zachycuje ve zřetelném pohybu.

Každé setkání s bytostmi jiného světa vede i dnes k jedinému. K zamyšlení nad sebou.