Václav Vokolek: Hrob krásné ženy
O životě lidí žijících dávno před námi paradoxně vypovídají mrtví. Na hřbitovech poznáme, jak bylo město bohaté, jaké mělo významné osobnosti, jak bylo velké, jakými jazyky se tu mluvilo, jaká jména převažovala. Tak třeba hřbitovy 19. století jsou v tomto smyslu významnou výpovědí. Starší hřbitovy spíše mlčí, ale i ony jsou důležitým zdrojem informací. Pravěká pohřebiště jsou naopak jediným zdrojem našeho poznání.
Pouze mrtví o čemsi vypovídají. Nevyprávějí o svých osudech, o svých nadějích, vášních, vítězstvích a prohrách, ale o tom nejběžnějším. O svém věku, o stavu zubů, o zbraních, špercích, odění a keramice, do níž byly vkládány zásvětní dary. Je to zoufale málo, co většinu lidí přežilo...
Čtěte také
Jihovýchodně od obce Hradiště u Písku stály až do roku 1858 dvě rozměrné mohyly. Zdejší rolník se rozhodl, že je odstraní, překážely mu při polních pracích. Traduje se, že z nich odvezl několik stovek vozů kamene. To zní neuvěřitelně! Co všechno se při tom zničilo a ztratilo, netušíme. Každopádně prý nejcennější věci odkoupil hejtman píseckého kraje, řada nálezů se ocitla jednak v Kunsthistorisches museum ve Vídni, menší část byla umístěna v Národním muzeu v Praze. Jenomže všechny nálezové okolnosti jsou zcela neznámé, nevíme ani , co pochází ze které mohyly. Zdá se, že v jedné mohyle ležela bohatá žena, ve druhé muž. Jaký byl mezi nimi vztah, netušíme. Podle hrobní výbavy se muselo jednat o velice bohaté a tedy mocné jedince.
Patrně v mohyle ženy se našly luxusní šperky. Překvapivá je souprava nádherných dvou párů loďkovitých náušnic ze zlata. Jsou nesmírně elegantní a patří k vrcholům šperkařství své doby, tedy začátku 5. století před Kristem. Do výbavy pohřbené ženy patřily i spirálky ze zlata, které patrně krášlily její bohatý účes. Krásnou ženu, jinak o ní uvažovat neumíme, zdobily dva masivní zlaté kruhy a zlaté spirálové ozdoby paží.
Čtěte také
Možná také ve vlasech nosila neznámá bronzovou jehlici zakončenou drobným ženským obličejem. Rozpadlý jantarový předmět mohl být součástí závěsu, možná amuletu. Mimo to byly v mohyle nalezeny další náramky a jehlice. U většiny z nich můžeme předpokládat původ v etruském nebo řeckém prostředí, na tom se archeologové shodují. Neznámá krasavice se nespokojila s tuzemským zbožím, pro to i dnešní krasavice mají jistě pochopení.
Se světem neznámé ženy mohl souviset i další nález – nádherný picí servis sestávající z antikizující konvice a ploché mísy. Jestliže konvice náležela do výbavy dvou pohřbených, pak se muselo jednat o mocné obyvatele hradiště nad Otavou, snad velmože a jeho krásnou ženu ověšenou nebývale cennými šperky. To se ovšem nikdy nedozvíme, stejně jako nepochopíme možnost, že vzácný zlatý cedník k cezení vína by měl pocházet až ze vzdáleného středoasijského Urartu.
Čtěte také
Tak by nás mohlo napadnout, že pradávný obchod mohl souviset s plněním přání krásných žen, pak by ovšem mnohé ekonomické zákony našly jiné vysvětlení, než máme k dispozici. O tom by mohl něco povědět pohřbený muž, ale jeho ústa jsou němá.
Němá jsou také ústa okřídlené bytosti s ptačími křídly a spáry, které se nacházejí na složitě tvarovaném uchu konvice. Snad se jedná o Sirénu, která zlákala svým zpěvem a krásou lodníky bájného Odysea. Bylo by krásné vymyslet příběh o dávném velmoži, který se nechal zlákat krásnou Sirénou a usadil se na hradišti nad zlatonosnou Otavou. Nebo si vymyslet příběh o velmoži, pro něhož poddaní rýžovali zlato z řeky, které všechno utratil za šperky a luxusní zboží pro svou krásnou ženu. To všechno z archeologických vykopávek odvodit nelze. Teorie archeologů jsou věcné a neromantické.
Čtěte také
Pravěká pohřebiště jsou po celém světě jakýmisi „archivy pod zemí“. Je to zvláštní archiv, matoucí stejně jako srozumitelný, objevovaný a navždy ztracený. Nejdůležitější u dávných hrobů je možnost spojení světa mrtvých se světem živých, jakási společná cesta, která modernímu člověku zcela uniká, a to nás s dávno mrtvými rozděluje. Protože smrt byla patrně pro dávné obyvatele pouhým přechodem mezi dvěma fázemi bytí, stálo za to mrtvého vybavit na další cestu cennými věcmi, které dnes obdivujeme. Bylo by dobré, alespoň na chvilku, nejen před vitrínou s archeologickými vykopávkami, si možnost této cesty uvědomit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
