Václav Vokolek: Hřbitov zapomenutý v lese

Před památkou je tabule, na níž se dočteme, že na místním hřbitově jsou pochováni prarodiče spisovatele Franze Kafky, jehož otec se v Oseku roku 1852 narodil.

Čtěte také

Václav Vokolek: Vítězství Flóry

V 19. století tu existovala  malá židovská obec, pouhých sedm domů. Přesto tak malá skupina tu žila od 17. století a na počátku století devatenáctého si tu dokonce postavili malou synagogu, která byla v roce 1980 zbořena.

Je neuvěřitelné, že Kafkův otec Hermann se již narodil jako manželské dítě, protože jen pouhé tři roky dělily jeho příchod na svět od zrušení barbarského familiantského zákona. Ten zavedla osvícená císařovna Marie Terezie poté, co židovské obyvatelstvo ze svých zemí vyhnala, pak je milostivě přijala zpět za podmínky speciálních daní, které byly vítanou položkou pro její nepříliš úspěšné vojenské aktivity. Jako obyvatele druhé kategorie. Podle familantského zákona se směli Židé na určitém místě, samozřejmě za tučný poplatek, usadit a mít potomky. Ti, kteří na poplatek neměli, byla jich asi většina, se nesměli ženit či vdávat a mít děti. To bylo pro židovské rodiny velice kruté. Navíc familantské právo na ženitbu měl pouze nejstarší syn.

Čtěte také

Václav Vokolek: Obrovy postele

Jak to vypadalo v praxi, třeba u Kafků v Oseku? Ještě Hermannův otec, pradědeček Franze Kafky, Jakob, nebyl nejstarším synem, proto nikdy nedostal možnost v Oseku trvale bydlet, jeho postavení zde bylo nejisté. Nesměl se oženit, a proto žil se svou ženou v nelegálním svazku a jeho děti byly ze zákona nemanželské, tedy vlastně neexistovaly. I to byl základ pozdějšího konečného řešení.

Franz Kafka již zažil velké zrovnoprávnění, mohl bydlet, kde chtěl, mohl studovat, ale mraky se již od konce 19. století stahovaly. Pro další vývoj světové situace mezi válkami je typické, že když velký spisovatel zemřel, tak smuteční průvod tvořila dosti malá skupina lidí. Nebyl mezi nimi nikdo z pražských kulturních institucí, ani německých, ani českých. Za necelých 15-20 let dostaly věci rychlý spád. Svět zaplavilo odosobněné násilí, lidský život v tomto světě ztratil jakýkoli smysl. Na hřbitově v Ostré si to připomeneme na příkladu Kafkovy rodiny. Všechny jeho sestry byly usmrceny v plynových komorách, Kafkův strýc se deportaci vyhnul sebevraždou. Dokonce hospodyně, která u Kafků sloužila, byla deportována a nevrátila se. Tyto věci bychom si měli stále uvědomovat, navzdory tomu, že nezapadají do narůžovo nalakovaného marketingu dnešního světa.

Čtěte také

Václav Vokolek: Peklo na stěně

Po hrůzách druhé světové války bylo zřejmé, že Franz Kafka byl největším spisovatelem našeho věku. Největším prorokem, to bude asi přesnější označení, protože jeho dílo přesahuje samotnou literaturu a je zejména silným varováním.  Na dlouho ovlivnil nejen umění, ale celý kulturní svět. Jeho zásluhy proto byly opakovaně zhodnoceny, naposledy rozsáhlým dílem Reinera Stacha. Raději nepoložím otázku, kdo dílo Franze Kafky čte dnes. Do světa povrchních a malicherných sdělení se nehodí, nepatří do něj. Pro pečlivé čtenáře jeho díla je ovšem patrné, že i to Franz Kafka předpověděl.

U hrobu Jakuba Kafky, spisovatelova dědečka, bychom si měli přečíst jednu z vět jeho vnuka, kterou by lidé celého světa měli umět nazpaměť: „Jakmile jednou přijmeme zlo, nežádá, abychom mu věřili.“

Čtěte také

Václav Vokolek: Cesta na horu Karmel

Skvěle opravený malý hřbitůvek v lese je velkým důkazem o síle lidského ducha, takto vznešeně by jej šlo označit. Kdyby totiž nebyl spojen s dílem velkého spisovatele, dávno by zanikl a na jeho místě by stál již jen pustý les. Takže drobné vítězství ducha, dokonce i nad časy a dějinami. Proto je dobré položit na stélu Kafkova přímého příbuzného kamínek. V lese jich najdeme bezpočet.