Václav Vokolek: Obrovy postele

V druhé polovině zimy příznivých dnů k cestě přibývá. Čas přezimování končí, tradiční symbolickou peřinu musí poutník co nejdřív opustit, i když je pod ní tak příjemně. Návodem k dnešní cestě je až divadelně absurdní situace – vylézt z postele a vydat se k Obrově posteli u Chvaletic. Čekají tu na nás promrzlé žulové peřiny.

Čtěte také

Václav Vokolek: Jezdci z Blaníku

Za zády obří elektrárny, která celou zdejší krajinu zcela okupovala, navštívíme kus velice romantické krajiny, kterou bychom tu nečekali. Les v okolí Obrovy postele můžeme vnímat jako oázu uprostřed průmyslové krajiny. Výchozí obcí jsou Zdechovice. Je to stará obec, původně s tvrzí, která byla později přestavěna na renesanční zámek.

I zdejší barokní kostel stojí za prohlídku, zejména jeho hlavní oltář zdobený ornamentem s motivem slunečnic a figurami andělů. V parku stály v lipové aleji krásné sochy představující alegorie Čtyř ročních období. Do zámku se ovšem v 50. letech 20. století nastěhovala armáda, vystřídala ji později ruská, a park byl zcela zničen. Dvě rozstřílené sochy byly nalezeny na dně rybníka a dalšími torzy vojáci vyzdili zeď. Takže malé memento z nedávných časů.

Čtěte také

Václav Vokolek: Peklo na stěně

Nás ovšem do Zdechovic přivedly časy nesrovnatelně starší. Staneme na místě, které se do dnešní podoby utvářelo miliony let. To je pro poutníka velké téma. Vnímat krajinu jako prastarou bytost, jejíž čas není časem člověka. Uvědomíme si, že v krajině nás vše přerůstá. Její dějiny se s našimi zcela míjejí. Proto poutník vchází do krajiny s povinnou úctou a pokorou.

Po široké cestě, jedná se o starou kočárovou silnici, dojdeme k romantické pseudogotické myslivně, tady začínal vstup na někdejší zdechovické panství. V lese z kočárové cesty odbočíme přímo k mohutnému žulovému balvaništi. Balvany jsou přes sebe naházené jakousi extrémní energií, která v lidovém podání byla spojena s obry. Máme skutečně pocit, že se tu jedná o nadlidské dílo, nebo o výsledek nějaké velké exploze. U podobných kamenných struktur, jsou na několika místech české kotliny a každá z nich má mnoho společného s ostatními, máme pocit jakési nepojmenovatelné úcty, která se blíží přítomnosti posvátného. To nutně muselo vést ke vzniku místních pověstí, které ovšem mohly navazovat na opuštěné místo dávného uctívání.

Čtěte také

Václav Vokolek: Sázíme na budoucnost

Vysvětlení vzniku kamenné struktury se liší. V případě rozházené obrovy postele se místy píše o uskupení balvanů vytlačených ledovcem. To je lákavá představa, takové vysvětlení nalezneme i u jiných kamenných shluků. Problém je, že do středních Čech ledovec nikdy nedosáhl, alespoň ne při poslední době ledové.

Takových podivuhodných kamenných struktur najdeme v Čechách několik. Vypadají jako z jiného světa. Světa obrů? Jistě by bylo naivní předpokládat, že dávného člověka lákala romantičnost místa, ale že tu vycítil dávné energie a dokázal s nimi spolupracovat. Z duchovního hlediska nebyl pravěký člověk žádným opovrhovaným primitivem, téhle představy bychom se měli zbavit, a připustit, že duchovní svět dávných lidí mohl mít velice dobře vypracované duchovní struktury.

Čtěte také

Václav Vokolek: Křížové cesty

U Obrovy postele je jeden detail, který stojí za úvahu, je dobré se nad ním pozastavit. Největší a zároveň nejvýše položený balvan o délce šesti metrů nese název Duchna. Podélný žulový blok doslova trčí do prostoru. Jeho vytrčení jistí vcelku malý balvan, který Duchnu podpírá. Vcelku drobný kámen leží na dalším balvanu, který jen částečně vyčnívá z lesního humusu. Je mezi nimi vklíněn. Obrovské přesile váhy vzdoruje tím, že je šikmo nakloněn.

Přírodní cestu, jakou by tato sestava vznikla, si neumíme představit. Příroda většinou naplňuje nám představitelná schémata, ale zaklíněná Duchna jim neodpovídá. Pak je pověst o obrech představitelnější, má svou, i když pohádkovou, logiku. Obr podkládající obří kámen ve výstřední poloze je najednou, i když paradoxně, pochopitelnější. Uvažovat o obrech přikrytých kamennou peřinou může být každopádně inspirující. Třeba jenom proto, že je necháme v klidu spát.