Ranní úvaha Daniela Rause: O našich duších

14. květen 2018
Pro výlet na Kilimandžáro si musíte najmout nosiče

Slavný italský režisér Michelangelo Antonioni použil v jednom ze svých filmů vyprávění o indiánských nosičích a jejich duších.

Je to malý příběh, který zapadá do větší kolekce filmových povídek, jež mají poetické kouzlo, typické pro Antonioniho pozdní filmařské období. Příběh se tam vlastně jen tak mihne, přestože je důležitý. Vypráví ho postava jedné z povídek.

Ranní úvaha Daniela Rause: O Romeovi a Julii

kuciak01_180302-222340_ako.jpg

Kladu si otázku, jestli Romeo a Julie mohou změnit svět. A když ne svět, tak aspoň Slovensko.

Je o vědcích, kteří se v Mexiku vypravili vysoko do hor, do města Inků. Měli těžký náklad, tak si najali indiánské nosiče, kteří kráčeli s nimi. Během dlouhého pochodu se uprostřed stoupání ale nosiči v jednu chvíli zastavili a odmítali pokračovat.

Vědci netrpělivě čekali, kdy se konečně dají do pohybu, byli z nich už pořádně nervózní, ale nemohli je k ničemu přimět. Vůbec nechápali, co se děje. Až po několika hodinách nosiči zase vykročili na cestu. Jejich vůdce pak důvod zastávky vysvětlil. Řekl, že příliš spěchali, proto museli počkat na svoje duše.

Zdá se mi, že žijeme v rychlé době. Že žijeme v době, která se ještě ke všemu pořád zrychluje. Někdy si říkám, kde to jednou skončí? Jsme zahlceni informacemi a dojmy, neustále někam spěcháme, moderní slovník jsme obohatili termínem „nestíhám“.

Ranní úvaha Daniela Rause: O tichém cinknutí

herec Marián Labuda

Šli jsme večerní Prahou. Pěšky, nahoru na Vinohrady, kde jsem tehdy bydlel. Pozdravil ho úplně každý člověk, kterého jsme míjeli.

A tak ve chvíli, kdy jsou naše smysly upřené na cíl, který musí být dosažen děj se co děj, právě v tu chvíli se může stát, že si ani nevšimneme, jak naše duše nepozorovaně zaostává. A když je zaostávání trvalé nebo stále větší, může se naše duše nadobro ztratit.

Moudrost indiánských nosičů přitom není pranic nového. Je to několik tisíciletí, co se řešil podobný problém. Jedním z kategorických imperativů Desatera je přece svěcení svátečního dne. Jinými slovy, člověk má šest dní pracovat a snažit se, aby jeho výkon byl co nejlepší a nejefektivnější – a snad i co nejlépe placený – šest dní má stoupat k pomyslnému cíli.

Ale sedmý den, ten by měl být o něčem úplně jiném. Očima indiánských nosičů je především o tom, že v klidu počkáme na naše duše a budeme meditovat nad smyslem bytí a nad tím, co nás převyšuje.

Ranní úvaha Daniela Rause: O vládě lidu

Všude víří kouzelné slůvko „referendum“, neboť hlas lidu je hlas boží

Dostala se mi před lety do rukou zajímavá studie.

Říká se, že nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili. Zní to moudře hlavně ve chvíli, kdy sedíte ve třetí cenové nad blivajzem, co se dá pozřít pouze s notnou dávkou rizika. Právě tak ale nežijeme proto, abychom dřeli, nýbrž dřeme proto, aby život byl co nejlepší.

V těžkých dobách světové války prohlásil Winston Churchill: My jsme pány svého osudu, my jsme kapitány svých duší. Tak si říkám, že tím více dnes, když tady v Evropě panuje nebývalá svoboda a prosperita, je dobré zůstat s vlastní duší pokud možno ve vztahu kapitánském.

Starodávné přikázání Desatera totiž neztratilo nic na své aktuálnosti, stejně jako stojí za zamyšlení příběh indiánských nosičů, čekajících, kdy je doběhnou jejich opožděné duše. Onen zdánlivě prázdný čas, kdy je každý workoholik jako na jehlách, onen čas nicnedělání a tichého zahloubání do sebe, právě tenhle čas je možná jedním z klíčů k tajemství drobného lidského štěstí.

Spustit audio
autor: Daniel Raus