Ranní úvaha Daniela Rause: O vládě lidu
Dostala se mi před lety do rukou zajímavá studie.
Nevěnoval jsem jí valnou pozornost, protože se zabývala jevy na hony vzdálenými naší tehdejší totalitní realitě. Teď jsem si na ni ale vzpomněl, a to v souvislosti pro mě osobně nečekané.
Šlo o to, že Japonci se stali v 80. letech světovou velmocí, co se týče výroby a vývozu aut. Ty tam byly doby, kdy pan Yamaha strastiplně uváděl do pohybu parní autobus. Ty tam byly doby, kdy se země vycházejícího slunce učila kopírovat západní značky. A ty tam byly doby, kdy si běžný Evropan pod pojmem „japonské auto“ představil herku sice levnou, ale taky přiměřeně náladovou.
Japonci se najednou stali pojmem, lámali rekordy prodeje a Evropané – míněno šťastlivci, co žili na západ od železné opony – se děsili. Přesněji řečeno, jejich výrobci aut měli špatný spánek. Nechali si tedy zpracovat zmíněný průzkum, aby zjistili, co je špatně a co by se mělo změnit.
Čtěte takéRanní úvaha Daniela Rause: O světě motorek
Jedna věta mě v té studii tehdy zaujala. Autoři kontatovali, že hlavním problémem evropských automobilek je zoufalý nedostatek Japonců. Ti byli totiž ochotni za malé peníze odvádět velké výkony, byli disciplinovaní a jejich kultura se vyznačovala bezmeznou oddaností značce, pro kterou pracovali.
Vzpomněl jsem si na ten průzkum – a jeho půvabné konstatování – v souvislosti s naším nejnovějším voláním po vládě lidu. Je stále hlasitější a lid má pocit, že bude nejspíš správné. Vždyť přece, kdo má v zemi mléka a strdí vládnout, když ne lid.
A tak se z takzvané přímé demokracie stala móda po vzoru minisukní, dlouhých vlasů, klik-klaků nebo céček. Všude víří kouzelné slůvko „referendum“, neboť hlas lidu je hlas boží, a to i ve zdejší ateistické kotlině.
Čtěte takéRanní úvaha Daniela Rause: O lidech a změnách
Když o tom začnete v hospodě debatovat, zastánci referenda vytáhnou z klobouku osvědčený argument: „Koukni se, jak to maj ve Švajcu, Švýcar chodí vod referenda k referendu, vo všem si rozhoduje, a jak se mu žije, nepotřebuje vstupovat do žádný unie a nikdo mu nekáže vo tvaru banánu, tomu říkám demokracie.“
Uznávám, že argument je pádný a představa lákavá. Jen jsem si nechtě vzpomněl na tu studii, co kdysi konstatovala kritický nedostatek Japonců v evropských automobilkách, a lekl jsem se, že by obdoba takové studie mohla konstatovat zoufalý nedostatek Švýcarů v českých volebních místnostech. Ona ta kultura totiž není přenosný kufřík, co se dá rozbalit jednou v Tokiu, podruhé u Ženevského jezera a potřetí v Proseči u Pelhřimova.
Pamatuju si ostatně politika, co onehdá sliboval, že ze samostatného Slovenska udělá Švýcarsko, ale pak z něj dělal spíš cosi na způsob Sicílie. Nemluvě o tom, že k hospodským debatám je třeba přidat záludnou otázku: Proč evropská referenda skvěle fungují, kdykoli se rozhoduje o stavbě místního mostu nebo zrušení vesnické skládky, ale ve chvíli, kdy se otázka vznáší kdesi v nedohlednu, začnou Evropané hlasovat o něčem úplně jiném.
Jak pravil kdysi francouzský prezident Francois Mitterrand: Když v referendu položíte otázku, buďte si jisti, že dostanete odpověď na něco úplně jiného.
A tak doufám, že přežijeme módu zvanou referendum, když už jsme ve zdraví přečkali klik-klaky, a dokonce i ta slavná céčka.
Nejposlouchanější
-
Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Jak souvisí zmizení podnikatele s dávným krveprolitím?
-
Kurt Vonnegut: Matka noc. Nejčernější groteska o muži, který šířil zlo, aby pomohl dobru
-
Jana Knitlová: Soukromá derniéra. Příběh dvou herců na útěku z nacistického Německa
-
Gilbert Keith Chesterton: Modrý kříž. Dopadne otec Brown i zločince mezinárodního formátu?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.