Ranní úvaha Daniela Rause: O vládě lidu

Nevěnoval jsem jí valnou pozornost, protože se zabývala jevy na hony vzdálenými naší tehdejší totalitní realitě. Teď jsem si na ni ale vzpomněl, a to v souvislosti pro mě osobně nečekané.

Šlo o to, že Japonci se stali v 80. letech světovou velmocí, co se týče výroby a vývozu aut. Ty tam byly doby, kdy pan Yamaha strastiplně uváděl do pohybu parní autobus. Ty tam byly doby, kdy se země vycházejícího slunce učila kopírovat západní značky. A ty tam byly doby, kdy si běžný Evropan pod pojmem „japonské auto“ představil herku sice levnou, ale taky přiměřeně náladovou.

Japonci se najednou stali pojmem, lámali rekordy prodeje a Evropané – míněno šťastlivci, co žili na západ od železné opony – se děsili. Přesněji řečeno, jejich výrobci aut měli špatný spánek. Nechali si tedy zpracovat zmíněný průzkum, aby zjistili, co je špatně a co by se mělo změnit.

Čtěte takéRanní úvaha Daniela Rause: O světě motorek

Jedna věta mě v té studii tehdy zaujala. Autoři kontatovali, že hlavním problémem evropských automobilek je zoufalý nedostatek Japonců. Ti byli totiž ochotni za malé peníze odvádět velké výkony, byli disciplinovaní a jejich kultura se vyznačovala bezmeznou oddaností značce, pro kterou pracovali.

Vzpomněl jsem si na ten průzkum – a jeho půvabné konstatování – v souvislosti s naším nejnovějším voláním po vládě lidu. Je stále hlasitější a lid má pocit, že bude nejspíš správné. Vždyť přece, kdo má v zemi mléka a strdí vládnout, když ne lid.

A tak se z takzvané přímé demokracie stala móda po vzoru minisukní, dlouhých vlasů, klik-klaků nebo céček. Všude víří kouzelné slůvko „referendum“, neboť hlas lidu je hlas boží, a to i ve zdejší ateistické kotlině.

Čtěte takéRanní úvaha Daniela Rause: O lidech a změnách

Když o tom začnete v hospodě debatovat, zastánci referenda vytáhnou z klobouku osvědčený argument: „Koukni se, jak to maj ve Švajcu, Švýcar chodí vod referenda k referendu, vo všem si rozhoduje, a jak se mu žije, nepotřebuje vstupovat do žádný unie a nikdo mu nekáže vo tvaru banánu, tomu říkám demokracie.“

Uznávám, že argument je pádný a představa lákavá. Jen jsem si nechtě vzpomněl na tu studii, co kdysi konstatovala kritický nedostatek Japonců v evropských automobilkách, a lekl jsem se, že by obdoba takové studie mohla konstatovat zoufalý nedostatek Švýcarů v českých volebních místnostech. Ona ta kultura totiž není přenosný kufřík, co se dá rozbalit jednou v Tokiu, podruhé u Ženevského jezera a potřetí v Proseči u Pelhřimova.

Pamatuju si ostatně politika, co onehdá sliboval, že ze samostatného Slovenska udělá Švýcarsko, ale pak z něj dělal spíš cosi na způsob Sicílie. Nemluvě o tom, že k hospodským debatám je třeba přidat záludnou otázku: Proč evropská referenda skvěle fungují, kdykoli se rozhoduje o stavbě místního mostu nebo zrušení vesnické skládky, ale ve chvíli, kdy se otázka vznáší kdesi v nedohlednu, začnou Evropané hlasovat o něčem úplně jiném.

Jak pravil kdysi francouzský prezident Francois Mitterrand: Když v referendu položíte otázku, buďte si jisti, že dostanete odpověď na něco úplně jiného.

A tak doufám, že přežijeme módu zvanou referendum, když už jsme ve zdraví přečkali klik-klaky, a dokonce i ta slavná céčka.