Ranní úvaha Daniela Rause: O lidech a změnách

Protože když si jednou zvyknete na nějaký rytmus a dobře se vám zaběhá, působí požadavek změny bezmála jako písek v dobře namazaném soukolí.

Jenomže svět je už jednou takový, že se pořád mění. Ejhle příroda: jaro, léto, podzim, zima – nic nevadí, že potom přijde zase jaro, léto, podzim, zima. Točí se to ve skutečnosti do zblbnutí dokola, takže z vrchního pohledu vlastně žádná změna stejně nenastává.

Faktem ale je, že některé z ročních období se občas k vzteku nepovede, takže i v tom velkém zacyklení se poměry taky neustále mění. Před lety byla v Praze hodně špatná zima, a tak jsme v tehdejší redakci Svobodné Evropy založili neformální spolek pro její zrušení. Předsevzali jsme si, že napříště už musí být vždycky jenom jaro – léto – podzim – léto. Můžete si tipnout, nakolik náš spolek se svým programem uspěl. Aspoň jsme se ale ozvali.

Pokud se tedy s humorem říká, že každá změna je k horšímu, pak není od věci zmínit jiné pořekadlo, podle kterého naopak změna je život. Samozřejmě, kromě případu, kdy změna znamená exitus. To se ale stává člověku jenom zřídka, po pravdě řečeno, v životě jednotlivce zpravidla pouze jednou. A tak nezbývá než konstatovat, že změny máme i nemáme rádi. Že nás na jednu stranu dokážou pěkně rozhodit, ale na druhou stranu nás taky – jak se dneska říká – nastartují.

Tuhle jsem potkal kamaráda, který na mou obligátní otázku „jak se máš?“ odpověděl slovy: „ať to vydrží co nejdýl“. Úplně jsem ho chápal. Dospěl do věku, kdy člověk najednou vidí, že to, co žije, není úplná samozřejmost. Že může letět vysoko, ale žádný let netrvá věčně. Že na životní pouti můžou být zásoby v batohu veliké, ale jednou prostě dojdou.

Slavný americký moderátor Larry King, ten co nosil brýle a kšandy, udělal jednou pořad o krédu mnoha lidí (zjevně i svém): „live long, die fast“, což se dá volně přeložit jako „žij dlouho a zabal to rychle“. Vyjadřuje to tak trochu ideál naší doby, jakési právo na štěstí do posledního dechu. A tak zní zajímavě i věta, kterou citoval na jednom ze svých koncertů Leonard Cohen, věta stařičkého guru v buddhistickém chrámě, kde slavný zpěvák pravidelně pobýval. Řekl: excuse me for not dying – omlouvám se, že jsem ještě neumřel. Možná měl pocit jako herec, který dohrál svoji roli, ale z nějakého důvodu zůstává dál na scéně.

Takže závěrem: Změny za to asi nemůžou, ale některé jsou k lepšímu a jiné k horšímu. Karel Marx kdysi lamentoval, že filosofové se snaží vysvětlit svět, teď ale jde o to svět změnit. Zapomněl dodat, že ho hodlá měnit k horšímu. Kdyby to řekl rovnou, mohlo se předejít spoustě nedorozumění. Jenomže on to neřekl. A neřekl to proto, že to sám nevěděl.

Což je možná poslední ponaučení, které by si měl vzít k srdci pokrokový člověk, žijící uprostřed velkých změn jinak úžasného 21. století. Jak řekl můj kamarád: Ať to vydrží co nejdýl.