Daniel Raus: O světě motorek

Je celá v černém, na hlavě má přilbu až po krk, v ní se zrcadlí mraky na obloze. Příšera vypadá, jako by sem zahučela rovnou z vesmíru.

U podobných jevů jsem amatér, akční trháky sleduju pohříchu málo, vlastně jen když mě zaujmou při zoufalém přepínání televizních kanálů. Tak se toho stvoření u branky ptám, jestli je to omyl nebo přepadení. Příšera se zachechtá dutým smíchem, sundá helmu a najednou je z ní můj dávný kamarád Miroslav.

Ranní úvaha Daniela Rause: O vrátných a závorách

• Upravit
• Smazat

Jedním ze zajímavých nápadů je závora. Jasně naznačuje, kam až můžete zajít, a odkud se dál už nesmí.

Vzápětí vyjde najevo, že si – ve věku nikoli jinošském – koupil fungl novou motorku. Hned mi ji taky hrdě ukazuje, a skutečně, je to parádní stroj. Zvu tedy novopečeného motorkáře na kávu a zákusek, a když sedí v křesle, vypadá snad ještě víc vesmírně, než předtím za tou brankou.

Vysvětluju, že můj poměr k motorkám se podobá vztahu k parním válcům nebo ledoborcům. Což znamená, že se mi líbí esteticky a obdivuju jejich sílu, necítím ale prakticky žádnou potřebu usednout za řídítka a tryskem pádit vpřed.

Když jedu například autem a nějaký šílenec ve skrčené poloze prosviští nebezpečně kolem, označuju ho nevlídným termínem „dobrovolný dárce orgánů“, za což se komunitě motorkářů omlouvám, jsou prostě chvíle, kdy to člověku uletí. Polehčující okolností nechť je mi to, že jak vidím ve zpětném zrcátku milovníka dvoukolých ořů, hned mu dělám prostor a klidím se z cesty.

Sám jsem seděl na sličné dvěstěpadesátce naposledy v minulém století, když jsem dělal řidičák. Je pravda, že na mě tehdy taky zapůsobila její dravost, nechal jsem se v jednu chvíli unést, načež za sebou slyším poněkud zvýšený hlas instruktora, jak říká: doufám, že to chceme oba přežít...

Daniel Raus: O síle paradoxů

• Upravit
• Smazat

Každá doba má svoje paradoxy. Ta dnešní zdá se mi býti zajímavá hlavně křehkou stabilitou.

Můj kamarád Miroslav je každopádně nadšen právě objeveným světem motorek. Vykládá o tom, jak zábavné je hledat správný stroj, na kterém pak může křižovat republiku, jak skvělý pocit je fičet přírodou po opuštěné okresce. A taky zmiňuje, že se přihlásil na speciální kurz padání, přesněji řečeno na kurz, kde se člověk učí, jak pokud možno nepadat.

Důležitá zásada je prý tahle: když se ocitnete v nebezpečí, třeba u nějakého karambolu, podstatné je, kam se díváte. Protože kam se díváte, tam taky pojedete. Jak se zahledíte na karambol, skončíte v něm. Člověk prostě nemá ztratit hlavu, musí hledět kupředu. To pravidlo mě zaujalo, a neplatí podle mě jen pro motorkáře. Není to tak dávno, co jsem uvízl v dálniční zácpě, ačkoli havárka byla v opačném směru. Zvědavci přede mnou totiž karambol tolik zkoumali, až si ho sami přivodili. Zvědavost za jízdy by se měla zakázat.

Ještě jedna věc mi na tom principu přišla ale zajímavá, tak povídám, že je to zrovna jako v životě. Člověk směřuje tam, kam hledí. Když se ocitne blízko nějaké patálie, je lepší hledět kupředu, jinak ho ta nesnáz pohltí. Není jedno, co máme v očích. Není jedno, čemu věříme.

Můj kamarád Miroslav dopil kávu, nasadil přilbu, sedl na motorku a zase vyrazil. Zanechal mi motorkové moudro, co s ním přiletělo rovnou z vesmíru.