Ranní úvaha Daniela Rause: O vrátných a závorách

5. červen 2018
Na moderních přejezdech je závora konstruována tak, aby šla prorazit bez větších potíží, kdyby řidič zůstal uvězněn na přejezdu

Jedním ze zajímavých nápadů je závora. Jasně naznačuje, kam až můžete zajít, a odkud se dál už nesmí.

Většinou člověka závora naštve, protože mu zkříží cestu. Onen červeně a bíle pomalovaný kus dřeva ale za nic nemůže, dokonce se dá říct, že povětšinou to s vámi myslí dobře. Když se třeba řítíte ke kolejím, po kterých právě pádí železný oř.

V Evropě naštěstí postupně odvykáme závorám na hranicích, což byl kdysi za bolševika obludný strašák. Signalizoval, že právě tady budete prohledáni a proklepáni, jestli jste si náhodou v cizině nekoupili zboží, které bolševik neschválil. I tehdy to s vámi ale závora v podstatě myslela dobře, protože kdybyste hranicí jen tak projeli, spustili by ochránci socialistického tábora palbu.

Závora má díky tomu značnou autoritu. Není ale nad závoru, u které stojí vrátný. To je úplně jiná káva. Máte na koho promluvit. Ve světě bezpečnostních kamer a záznamových zařízení je to luxus, kterého bychom se neměli vzdát.

Osobně si s vrátnými vždycky rád pokecám, dokonce k nim chovám pocit sounáležitosti. Před mnoha lety jsem totiž pracoval jako noční hlídač v jedné galerii, a když tam skončily prohlídky a koncerty, případně skončilo i popíjení komunistických papalášů v zadním salónku, zůstal jsem sám. Jedinou živou duší byl vrátný o poschodí níž.

A tak se vrátných zpravidla ptám, jak se jim hlídá a co nového uvnitř. Mívají totiž zajímavé postřehy. Pamatuju si srandistu, který stával právě u závory. Jezdil jsem tehdy na devátou, a on každé ráno povídá:

„Takle bych se chtěl mít, v devět ráno do práce, i tejden před smrtí bych to bral.“

Jak přišel pátek, zásadně prohlašoval, že právě začíná „malá sobota“. A když po mnoha dnech dešťů svitlo slunce, usoudil filosoficky: 

„To bude nejspíš proto, abychom nezapomněli, okolo čeho pořád ještě obíháme.“

Jednou přijedu a závora tam není, šla do opravy. Tak se ptám: Kde máte závoru, snad jste ji neprodal? On se tváří překvapeně, kouká před auto a povídá: 

„To sem si vůbec nevšim, dobře že mi to říkáte.“

Musím ale poznamenat, že ne všichni vrátní jsou takoví. Kdysi jsem pracoval ve výzkumném ústavu, kam nastoupil člověk z úplně jiného těsta. Povídalo se o něm, že dělal bachaře v komunistickém lágru. Říkali jsme mu Stalin, což byla přezdívka docela příhodná, jak se o tom přesvědčili kolegové chemici.

Ranní úvaha Daniela Rause: O našich duších

Pro výlet na Kilimandžáro si musíte najmout nosiče

Slavný italský režisér Michelangelo Antonioni použil v jednom ze svých filmů vyprávění o indiánských nosičích a jejich duších.

Pustili se do pokusu, který měl běžet celou noc. Když byli v nejlepším, rozletěly se dvěře a v nich stojí odhodlaný Stalin. Oči mu padly na podivné zkumavky, ve kterých cosi bublalo. Okamžitě pochopil, že je to záškodnická činnost. Tasil tedy pistoli a zařval: „Ruce vzhůru!“ Vyděšení vědátoři se snažili cosi vysvětlovat, leč marně. Stalin je vyvedl ven a s pocitem dobře vykonané práce zastrčil bouchačku.

Člověk prostě narazí v životě na lecjakou závoru. Jedna se před vámi zvedne a jedete dál. Jiná zůstane dole, nezbývá než čekat, kdy přijde váš čas. A někdy závora zůstane dole napořád. Ať už je to ale jakkoliv, není jedno, koho u ní potkáte.

Spustit audio
autor: Daniel Raus