Daniel Raus: O starém kalendáři

Teď jsem rozpolcen, většinu věcí píšu do počítače nebo do mobilu, ale některé přidávám setrvačně do posledního tištěného (a slovensky psaného) kalendáře, který nosím všude s sebou, a ve kterém se tím pádem kupí zápisy jako graffiti na oblíbené zdi sprejerů.

Daniel Raus: O orloji zezadu

• Upravit
• Smazat

Zašel jsem se podívat na orloj zezadu. Klasický pohled zpředu je notoricky známý, zažil jsem ho mockrát, z davu turistů si ho můžete vychutnat každou hodinu, pokud se stařičké soukolí nezasekne.

Můj čas jako by se rozdvojil, na jednu stranu běží koňským klusem kupředu, ale současně stojí na místě, protože staré poznámky z bílého diáře mi vždycky připomenou, jak to bylo před pár lety právě dnes. Mám ostatně slabost pro staré kalendáře, léta si je schovávám. Když některý z nich člověk otevře, dýchne na něj atmosféra zašlých časů a připomene se mu životní pocit, který tehdy měl.

Kalendář je takovou samozřejmostí, že člověku ani nedochází, jak je to chytrý vynález. Svoje by mohli vyprávět ti, kdo zažili zmatky bez něj. U jeho zrodu stál kdysi Julius Caesar, velký vizionář, velký vojevůdce a velký politik. I když s tím politikem to bylo vachrlaté, zejména od chvíle, kdy se mu začalo zdát, že římský senát nedělá nic, kromě házení klacků pod jeho nohy. Načež s legiemi překročil řeku Rubikon, prohlásil, že kostky jsou vrženy, spustil občanskou válku, vyhrál ji a nechal se zvolit doživotním diktátorem.

Daniel Raus: O zemském ráji

• Upravit
• Smazat

Máme doma malou sošku Masaryka. Podepsal se na ní zub času. Podstavec je mírně obitý po pádech na zem, a taky poškrábaný, jsou do něj dokonce vyryté iniciály jakéhosi ctitele.

Slovo diktátor mělo tehdy o něco lepší obsah než dnes, ale stejně dopadl Caesar bídně, protože odpůrci v čele s Brutem ho ubodali rovnou na půdě senátu. Bylo to rok po zavedení onoho chytrého kalendáře. A tak se do něj dostal Julius Caesar posmrtně, v podobě latinského a mezinárodního názvu našeho července. Dlužno dodat, že on osobně ten kalendář nevymyslel, přebral ho od hvězdářů z Alexandrie, které mu dohodila jeho slavná milenka Kleopatra.

Ani zavedení kalendáře ovšem nebylo bezbolestné, i když předtím panoval daleko větší chaos. Léta se počítala od založení Říma (tedy od roku 753 před Kristem), měsíců bylo většinou deset a novoroční petardy se odpalovaly v noci na 1. března. Caesar učinil rozhodnutí: rok prodloužil až do konce „desátého“ měsíce a pak od 1. ledna už platil jeho chytrý kalendář. Říkalo se tomu „rok zmatků“, po kterém ale zavládl pořádek se známými dvanácti měsíci.

Daniel Raus: O losu, který nevyhrál

• Upravit
• Smazat

Náš svět je zoufale nespravedlivý. Což je známá věc a já nepodléhám iluzi, že se mi do konce týdne povede s tím něco zásadního udělat.

Do kalendáře se dostalo ještě jméno jednoho velikána, císaře Augusta. Jmenuje se podle něj další letní měsíc, náš srpen. Pak už ale neuspěl nikdo. Caligula se pokusil přejmenovat podle sebe září na „germanicus“, Domicián chtěl mít místo října „domitianus“ a rekordmanem byl praštěný císař Commodus, který sám sobě dal dvanáct umělecko-náboženských jmen, podle kterých pak označil dvanáct měsíců.

To všechno ale selhalo a zmatky už panovaly jen v počítání let. Bylo různé: od založení Říma, od židovského počátku světa nebo od začátku konzulátu či vlády toho kterého císaře. A tak až mnich Dionysius v 6. století vypočítal narození Krista a určil rok jedna.

Dívám se tedy na můj ošoupaný kalendář a říkám si, jak nenápadné poselství se v něm skrývá. Dvě osobnosti v názvech měsíců, třetí v jeho počátku. Caesar, Augustus a Ježíš. Poselství o kořenech našeho věku.