Daniel Raus: O losu, který nevyhrál
Náš svět je zoufale nespravedlivý. Což je známá věc a já nepodléhám iluzi, že se mi do konce týdne povede s tím něco zásadního udělat.
I když pár nápadů, nebo řečí politiků „pár pozměňovacích návrhů“ bych v tomto ohledu měl. Věřím ostatně na Boží mlýny, posílám jim občas vlastní doporučení. Jen, jak známo, nebeská administrativa má na všechno spoustu času. Bohužel. Takže nespravedlnost světa je mi stejnou realitou jako to, že jedno víno je lepší a druhé se nedá pít.
Daniel Raus: O síle paradoxů
Každá doba má svoje paradoxy. Ta dnešní zdá se mi býti zajímavá hlavně křehkou stabilitou.
Musím ale dodat i malou pochybnost. Jestli náhodou není ona nespravedlnost občas potřebná, ba dokonce nutná. V ruce držím totiž los, který zase nic nevyhrál. Naděje jsou zmařeny, hodnota papírku nulová.
Ale představte si, že kdesi opodál drží někdo v ruce podobný papír, jenomže s miliardovou hodnotou. Přitom jeho los a ten můj se od sebe prakticky neliší, až na drobnou kombinaci čísel, jakousi „losí DNA“. Jinými slovy: je pravda, že bez nespravedlnosti losů by celá hra vůbec nemohla existovat. Ať mi ale někdo vysvětlí, proč ten člověk vyhrál a já zase nic. Aneb, jak praví Komenský: Nikomu není tak šťastná hodina, aby někomu nešťastná nebyla.
Nenechám se přesto znechutit. Štěstěně musí jít člověk naproti, jak tvrdili staří Římané. Zase koupím další los.
Daniel Raus: O českém Bullerbynu
„Se zuby jsou stále problémy“, říká moudře Lisa, hlavní postavička knihy „Děti z Bullerbynu“. Příběhy sepsala paní Astrid Lindgrenová, která se v nich nenápadně vrací do dětství.
Pamatuju si ostatně starý vtip o skrblíkovi, co se pořád modlí, aby vyhrál první cenu v loterii. Modlí se tak usilovně a tak dlouho, že se před ním zjeví anděl a povídá: mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu, kterou chceš jako první? Skrblík říká: tu dobrou. Anděl na to: dobrá zpráva je, že cenu v loterii skutečně vyhraješ. A co je ta špatná zpráva? ptá se s obavou skrblík. Špatná zpráva je, že ten los si musíš koupit za svoje.
Zajímavé je, že nespravedlnost vtrhla i do světa umění. Stavidla zvedl hlavně jistý Marcel Duchamp, když začal vystavovat běžné předměty jako umělecká díla. Třeba pisoár nebo sušičku lahví. Traduje se příběh, spojený s vystavením dřevěné stoličky. Jízliví novináři položili tomuto (tehdy už slavnému) umělci rafinovanou otázku, jaký rozdíl vidí mezi levnou stoličkou v krámě a jeho drahou stoličkou na výstavě. Duchamp odpověděl svým způsobem geniálně. Řekl: rozdíl je v tom, že tuhle jsem vybral.
Daniel Raus: O světě motorek
Zazvonil mi tuhle kdosi u dveří. Jdu otevřít a co nevidím. U branky stojí příšera jako vystřižená z akčního filmu.
Promítlo se to pak do samotné definice umění, zvaného „readymade“. Sepsal ji v roce 1938 jeho kamarád André Breton, francouzský spisovatel a protagonista surrealismu, mimochodem později taky komunista, který byl vyloučen ze strany. Dovolil si totiž kritizovat soudruha Stalina. Podle jeho definice je „readymade“ prachobyčejný předmět, který byl vynesen mezi důstojné artefakty umění pouhou volbou umělce. Jinými slovy, když je božské tvořit, proč by nemělo být božské vybírat mezi dávno vytvořeným? Tisíce vynechaných stoliček a pisoárů ať se jednoduše smíří s osudem.
A tak los, který nic nevyhrál, házím do koše. S osudem je smířen a já doufám v lepší příští. Možná se mi jednou zjeví anděl a řekne: mám pro tebe špatnou a dobrou zprávu. Špatná je, že už si žádný los nikdy nekoupíš. Ale dobrá je, že jsi zván na nejlepší víno, jaké může kdo ochutnat.
Soudím, že nespravedlnost světa mě v tu chvíli nadobro přestane trápit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
