Daniel Raus: O síle paradoxů

24. srpen 2018
Nejnovější ruský tank T-14 Armata

Každá doba má svoje paradoxy. Ta dnešní zdá se mi býti zajímavá hlavně křehkou stabilitou.

Člověk vyvinul tak ničivé zbraně, že se s nimi dá poslat na onen svět celá civilizace, kultura a snad i sám lidský rod či dokonce život na naší modré planetě. Ale protože arzenály těch zbraní třímají v rukách protivníci, vzájemně vědí, že jejich použití znamená zákonitě smrt pro všechny.

Tím pádem se už před lety vyvinul stav, kdy zbraně pouze řinčí, nebo se o nich dokonce jen významně mlčí, ale nikdo je neodpálí, protože se mu osobně nechce na onen svět, a možná má doma děti, které ho svojí existencí drží při smyslech. Britský zpěvák Sting napsal kdysi, v dobách studené války, píseň o tom, že Rusové přece taky milují svoje děti, tak snad nedojde k nejhoršímu. Zdála se mi tehdy ta úvaha trochu naivní, ale možná na ní něco bude.

Daniel Raus: O záhadě jednoho obrazu

Vincent van Gogh

Existují obrazy, opředené záhadami. Nemusí to být zrovna slavná Mona Lisa nebo šifra mistra Leonarda, nemusí to být ruské plačící ikony či strašidelný případ anglického Doriana Graye.

Dnešní svět se každopádně jeví jako nezvykle stabilní, generace evropských sedmdesátníků nezažila na kontinentu válečnou vřavu – s výjimkou rozpadu Jugoslávie. Počet lokálních konfliktů na dalších kontinentech je vzhledem k rekordnímu (a stále rekordnějšímu) počtu obyvatel planety historicky nízký. To vše ale v situaci, kdy nejhorší režimy, diktátoři a fanatici dělají všechno pro to, aby získali vlastní arzenál. Selský rozum napovídá, že to nemusí dobře skončit. Základem naší stability je totiž rovnováha sil, a tak otázka zní, co je základem rovnováhy sil?

Připomíná to debatu starých Řeků o stabilitě země jako takové. Tehdejší filosof Anaximandros nakreslil mapu světa a tvrdil, že země spočívá na vodě. Řekové byli ovšem chytří a rádi debatovali, tak se ho zeptali: pokud země spočívá na vodě, na čem spočívá ta voda? Řekové totiž milovali paradoxy a chytré otázky. Jedním z velkých vynálezců byl v tomto ohledu byl jistý Zenon.

Daniel Raus: Pouští a pralesem

Poptávka po věcných informacích v Česku přetrvala. Zatím se zdá, že mohou nejlépe vyjít vstříc tradiční tištěné deníky, mohou se však přidat také týdeníky a už teď se přidávají také některá rádia

Když se podává jed v malém množství, může působit jako lék. A když se naopak podává lék ve velkém množství, může působit pro změnu jako jed.

Jeho nejslavnějšímu paradoxu se říká „Achiles a želva“. Rychlý Achiles běží za pomalou želvou, ale nikdy ji nemůže dostihnout. Důvod je jednoduchý. Kdykoliv se Achiles dostane na místo, kde byla předtím želva, ta ujde malý kousek dopředu. Achiles se zase dostane na její předchozí místo, ale ona mezitím opět ušla další malou vzdálenost. A protože je těch malých vzdáleností nekonečný počet, Achiles se může snažit kolik chce a želva mu stejně uniká.

Úvaha je samozřejmě chybná, což samotní Řekové prokázali, svědčí ale o síle představy, založené na zdánlivě logickém argumentu. Když Sokrates vyslovil slavné „vím, že nic nevím“, taky to byl vlastně paradox. Nemůžete přece vědět něco, co nevíte. Přesto je ta věta geniální a dá se nad ní dlouho meditovat. Stejně jako nad otázkou, zda Bůh může stvořit kámen, který by nedokázal uzvednout.

Sokrates byl ostatně v Periklově Řecku ten poslední, o jehož vědomostech a myšlení by se dalo pochybovat. Nikdy nešel do politiky a tvrdil, že Bůh mu nařídil, aby zkoumal sebe i jiné a kladl otázky. Zvolil si chudobu místo bohatství a pokoru místo pýchy. Prohlašoval, že v každém člověku je slunce, jen je třeba ho nechat svítit. Stal se nakonec obětí justiční vraždy, při které slunce příliš nesvítilo.

Inu, každá doba má svoje paradoxy. A někdy nezbývá než doufat, že Achiles nakonec tu svoji želvu stejně nedoběhne.

Spustit audio
autor: Daniel Raus