Daniel Raus: O záhadě jednoho obrazu

Můžou to být díla neznámá, a přece tajemná. Jedno takové visí u mě doma. Je to obraz, který byl vždycky někde v soukromí ložnice nebo pracovny, ale před časem ho moje žena Hanka umístila v obýváku. Celý život ji totiž provází příběh toho obrazu.

Je na něm stařičký děda, sedí na dřevěné židli, podobné jako je ta v pokoji slavného Vincenta. Děda sedí u okna, kousek od něj na parapetu je zelená květina v bledých barvách. Před sebou má otevřenou knihu a celá kompozice je poněkud zlomená, jako kdyby se část podlahy propadla, a přesto drží všechno pohromadě. Jemné barvy působí dojmem božského klidu, žádná strnulost, spíš chvilkové zastavení.  

Obraz koupili kdysi na Slovensku rodiče mé ženy. Vždycky když na něj přišla řeč, opakovali příběh dědy, který byl negramotný, ale v osmdesáti se naučil číst, protože našel víru a chtěl vědět, co se píše v Bibli. Proto před ním leží otevřená kniha. A tak moje žena od dětství poslouchala příběh jako vystřižený ze starobylé univerzity třetího věku. A protože obrazy z dětství pronikají do našich duší, příběh se stal jakýmsi rodinným symbolem, který se dědí z generace na generaci.  

Ranní úvaha Daniela Rause: O našich duších

• Upravit
• Smazat

Slavný italský režisér Michelangelo Antonioni použil v jednom ze svých filmů vyprávění o indiánských nosičích a jejich duších.

Když se narodila naše dcera Maruška, poslouchala taky o dědulovi, který se naučil číst – ne jako ona už někdy v první třídě, ale až ve věku pokročilém, což svědčí o tom, jak důležité je abecedu zvládnout a knihy si oblíbit. Děda s námi prošel každé stěhování, kterých bylo dohromady šest. A jak řečeno, visel obyčejně na místech zastrčených, než se jednoho dne ocitl přímo nad sedací soupravou, každému na očích. Tím pádem se stala věc, kterou nikdo nečekal, a kterou by si těžko kdo vymyslel.  

Vedla k tomu banální záležitost: oslava mých narozenin. Řekl jsem si, že pozvu jen pár přátel, obeslal jsem jich ani ne třicet s tím, že můžou přijít kdykoli se jim to hodí, v průběhu dne nebo večera. Byla zima, padala spousta sněhu, lidi přicházeli a zase odcházeli, až nás nakonec sedělo pár pod tím obrazem. Kamarádka Astrid se na něj v jednu chvíli zahleděla a zeptala se, kdo to je, na tom obrázku. Moje žena zopakovala příběh o děduškovi, který se na stará kolena učil číst. A kamarádka Astrid najednou povídá: to je můj pradědeček.  

Ranní úvaha Daniela Rause: O vrátných a závorách

• Upravit
• Smazat

Jedním ze zajímavých nápadů je závora. Jasně naznačuje, kam až můžete zajít, a odkud se dál už nesmí.

Zůstali jsme pochopitelně jako opaření. Oslavujete banální narozeniny a přijde tohle. Přítomný malíř Miro Pogran briskně prohlásil, že jemu se hned zdála Astrid podobná tomu dědkovi, ale stejně: jak můžete poznat vlastního pradědečka, nota bene na zdi v cizím domě? Vysvětlení bylo jednoduché. Plátno existuje ve dvou verzích, a tu druhou vlastní kamarádka Astrid. Na ní je pradědeček nezpochybnitelný, a když obě verze porovnáte, je to jasné.  

Jinými slovy, obrazy mohou mít svoje tajemství, a nemusí to být zrovna poslední večeře mistra Leonarda, nemusí to být jeho Mona Lisa, ani plačící ikona z daleké Rusi.