Daniel Raus: O orloji zezadu

27. listopad 2018
Apoštolové na pražském orloji
0:00
/
0:00

Zašel jsem se podívat na orloj zezadu. Klasický pohled zpředu je notoricky známý, zažil jsem ho mockrát, z davu turistů si ho můžete vychutnat každou hodinu, pokud se stařičké soukolí nezasekne.

Teď je ovšem náš národní budík po generálce, blyští se novotou, tak žádný zádrhel nehrozí.

Můj první zážitek s orlojem nebyl v reálu. Dostal jsem ho v dětství jako pohlednici, měla v sobě kolečko, kterým se dalo otáčet. Nejspíš to znáte, dvě malá okýnka, v nich se postupně ukazují apoštolové, až se nakonec hezky modře okna zavřou. Báječný nápad.

Daniel Raus: O zemském ráji

Fenomén Masaryk

Máme doma malou sošku Masaryka. Podepsal se na ní zub času. Podstavec je mírně obitý po pádech na zem, a taky poškrábaný, jsou do něj dokonce vyryté iniciály jakéhosi ctitele.

Když pak mnohem později vydala rocková kapela Led Zeppelin svoje třetí album, měl jsem pocit déja vu, protože na jeho krásně bílém obalu bylo podobné kolo, kterým jste mohli otáčet, načež se v několika bublinách ukazovaly pop-artové obrázky. Létalo tam všechno vzduchem, jak se na zepelíny a vzducholodě sluší a patří. A mně to přišlo jako virtuální propojení magické Prahy s neméně magickým poselstvím mojí oblíbené rockové kapely.

Takže teď jsem se zašel podívat na orloj zezadu. Shodou okolností to bylo během výročí sametového obratu. Měl jsem to pár kroků z právě probíhající konference o pronásledování křesťanů ve světě. Profesor z Nigérie nebo duchovní z Pákistánu na ní říkali: v našich zemích zabíjejí křesťany, jak je možné, že k tomu křesťanská Evropa mlčí? Nemohli to pochopit. A pokračovali: byli jste to přece vy, kdo k nám křesťanství přinesl, kde jste teď, když nás vraždí?

Album skupiny Led Zeppelin začíná písní Immigrant Song. Je trochu snová, trochu děsivá, cosi jako poetický horor s nekompromisně surovou, uhrančivou atmosférou. Text oznamuje: Přicházíme ze země sněhu a ledu, poledního slunce a horkých vřídel, jdeme vám vládnout, jsme kladivem bohů. Hodně fanoušků v tom vidělo někdejší nájezdy krvelačných Vikingů na britské ostrovy, ovšem kapela napsala tu píseň na Islandu, snažila se prý zachytit jeho pohádkově drsnou atmosféru.

Daniel Raus: O losu, který nevyhrál

051_tutovka-los_h8j__171122-174035_miz.jpg

Náš svět je zoufale nespravedlivý. Což je známá věc a já nepodléhám iluzi, že se mi do konce týdne povede s tím něco zásadního udělat.

Otáčím pomyslně kolečkem na obalu té desky a zjevují se mi pop-artové obrázky, otáčím kolečkem na pohlednici orloje a střídají se tváře apoštolů. Kladu si otázku, nakolik je současná Evropa křesťanská? Nakolik ji zajímá osud nešťastníků, pronásledovaných jenom proto, že uvěřili v Krista? V čem vlastně spočívá dnes identita kontinentu, který vyzkoušel všechno možné, včetně neopohanské ideologie nacistů nebo ateistické víry komunistů?

V ulicích se právě slavilo výročí sametového obratu, všude plno lidí a zvuků a hořících svíček a happeningů. Kytky od šéfpolitiků hodili demonstranti do koše, a mně se to zdálo nefér vůči těm kytkám. Za nic přece nemůžou, proč mají nespravedlivě končit na smetišti? V dějinách to tak ale bývá. Hříchy mocných odnášejí obyčejně ti, co za nic nemůžou. Zrovna jako ty kytky nebo jako křesťané v Nigérii či Pákistánu.

Dívám se tedy na orloj zezadu. Apoštolové jsou krásně zrestaurovaní, hrají barvami, čekají pokorně a tiše, čekají na chvíli, kdy se dají zase do pohybu. Ta chvíle přichází, okénka se otvírají, světla zhasnou, soukolí dějin se roztáčí, zástup na ulici tleská. A já myslím na starou dobrou Evropu a v duchu archaického pořekadla si tajně přeju, aby poté, co všechno zkusila, se toho dobrého dokázala přidržet.

Spustit audio
autor: Daniel Raus